Čeho se lidé v historii báli nejvíce? Zabijáka, který řádí dodnes

tato nemoc zabíjí dosud. V letech 2010 až 2015 se podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) nakazilo 3248 lidí a 584 z nich zemřelo.

Nejaktivnější ohniska choroby jsou na Madagaskaru, v Kongu a v Peru. Potenciální ohniska jsou však i jinde. Jde nepochybně o podceňování nemoci, u níž smrt může nastat velmi rychle. Plicní forma choroby zabíjí bez léčby do tří dnů a v případě dýmějového moru umírá 50 až 70 procent nakažených do jednoho týdne.

Před dvěma měsíci potvrdili vědci z Hongkongské univerzity ve spolupráci s veterinární školou Virginia-Tech ve Spojených státech zásadní roli obchodních cest při šíření moru v Evropě v letech 1347 až 1760. Jejich poznatky přinesl časopis Scientific Reports.

Vědci při porovnávání 6656 epidemických oblastí v Evropě a severní Africe s hlavními cestami obchodní výměny v předindustriální éře zjistili, že čím blíže obchodních cest lidé žili, tím byly epidemie častější. A naopak: čím byli od nich vzdálenější, tím byly epidemie vzácnější.

Abychom pochopili, jakou hrůzu mor šířil, stačí si představit, že by polovina města Marseille (dnes asi 900.000 obyvatel) během necelých šesti měsíců zmizela z mapy. To se přihodilo v létě roku 1720. Marseille a oblast Provence sužoval mor dva roky a četná svědectví z té doby jsou strašlivá.

Úmrtnost byla obrovská. Od rána do večera mohla vymřít celá rodina. Celé ulice byly plné mrtvol a ti, kdo byli nuceni je odklízet, rovněž umírali. Choroba udeřila rychle, zabíjela náhodně a lidé se nemohli hrozbě vyhnout, protože město bylo uzavřeno.

Nejhorší bylo, že lidé čelili neviditelnému nepříteli. Odkud přicházel? Proč se náhle objevil, smetl všechno, co mu stálo v cestě, a pak na měsíce, roky či celá desetiletí zmizel?

Tajemství bylo částečně odhaleno koncem 19. století, když francouzsko-švýcarský lékař a bakteriolog Alexandre Yersin v Hongkongu izoloval bakterii, která je původcem dýmějového moru a která byla pojmenována Yersinia pestis. A identifikoval způsob přenosu bakterie z krys na člověka: blechy žijící na krysách.

Poté trvalo až do 30. let minulého století, než byl označen další viník: lidské blechy (pulex irritans). Tento způsob přenosu vysvětluje šíření a přetrvávání moru v Evropě v době druhé vlny pandemie, ale v současných epidemiích je naopak dávána přednost úloze krysích blech.