Pravda nebo mýtus: Dokáže lékař operovat sám sebe?

V dnešní době máme lékařství na velmi pokročilé úrovni a i přes řadu nemocí, které neumíme stále vyléčit, dokáží doktoři zachránit velké množství pacientů. Jejich znalosti a zkušenosti jsou nedocenitelné, přesto si mnoho z nás neuvědomuje, jak křehká lékařská péče je.

Lidstvo by dnes mělo bez antibiotik a chirurgie velký problém. Ostatně stačí se podívat do historie, kdy lidé umírali na banální záněty a nejpokročilejší metodou léčby byla amputace. V případě, kdy došlo například k zánětu slepého střeva, ale nepomohlo nic.

Tyto doby jsou už za námi, přesto se mohou vrátit velmi rychle. Například ve válečných zónách je lékařské péče naprostý nedostatek a při vypuknutí světové krize nebo katastrofy kontinentálních rozměrů by se svět dostal do postapokalyptické éry, kde by lékaři byli vyvažováni zlatem.

Jak by život v takovém světě vypadal dnes demonstruje řada knih, filmů a seriálů. Prakticky ve všech ale zjistíte, že bez lékaře to tak úplně nejde. Spisovatelé či scénáristé proto většinou do nějaké té lidské kolonie alespoň jednoho lékaře přidají, aby byl schopen zachraňovat životy jiných. Kdo ale zachrání jeho?

Prakticky vzato je reálné, aby lékař sám sebe odoperoval. Pochopitelně ale musí jít o zákrok, při kterém není potřeba narkóza. Pokud by lékař sám sebe uvedl do umělého spánku, jen těžko by na sobě provedl nějaký zákrok, a v opačném případě by u složitějších operací hrozilo, že kvůli bolesti omdlí nebo upadne do šoku.

Jsou ale zákroky, které se zvládnout dají, například pouze v lokální anestezii. Pro příklad ostatně nemusíme chodit daleko. Mladého Leonida Rogozova zastihl na expedici v Antarktidě akutní zánět slepého střeva. Jako zkušený chirurg ihned poznal, že je nutná operace. Ve výpravě kromě něj však nebyl jiný lékař, a tak se rozhodl provést zákrok sám.

Sedmadvacetiletý Rus se spolu s dalšími jedenácti kolegy vydal v roce 1961 na expedici na Antarktidu. Během této výpravy ho však zradilo zdraví, nejprve byl jen unavený a zesláblý, postupně ale začal cítit bolest na pravé straně břicha. Na základě své lékařské praxe ihned poznal, že se jedná o zánět slepého střeva. Věděl také, že bez okamžité operace by mohlo střevo prasknout.

Zákrok, který by v civilizovaném světě představoval rutinní záležitost, se v nehostinné polární oblasti zvrátil v obrovský problém. Navíc byl Rogozov jediným lékařem široko daleko. Absence lékařské pomoci a drsné přírodní podmínky ho nakonec dovedly k odvážnému a unikátnímu činu. Rozhodl se vyoperovat slepé střevo vlastníma rukama.

"Byl si vědom závažnosti situace, která se stala otázkou života a smrti. Mohl buď čekat na nepřicházející pomoc, anebo se pokusit sám sebe operovat," řekl v rozhovoru pro web bbc.com jeho syn Vladislav. Rogozov se rozhodl riskovat. Nevěděl, zda je vůbec možné, aby se sám odoperoval, neměl však jinou možnost.

Do svého deníku si zapsal dramatické pocity, které ho před operací sužovaly. O úspěchu operace velmi pochyboval. "Je to téměř nemožné, ale nemůžu jen složit ruce do klína a vzdát to."

Před samotnou operací vypracoval Rogozov podrobný plán, jak bude zákrok probíhat. Svým kolegům rozdělil role, aby mu při operaci asistovali, instruoval je, aby mu píchli adrenalin a podávali operační nástroje. Rozříznout břicho a vyndat střeva si musel ale Rogozov sám. Operaci úspěšně ukončil po dvou hodinách.

Ke svým povinnostem se vrátil již za dva týdny od operace. Jeho dvanáctičelnná expedice měla za úkol vybudovat novou základnu na náhorní plošině Scirmacher Oasis. Nejen jeho příklad proto dokládá, že lékař dokáže v kritických situacích provést operaci sám na sobě. Vyžaduje to ale obrovské přemáhání a sebezapření, které v sobě nemá každý. Přesto v situacích, kdy vám hrozí smrt, zkrátka nemáte moc na výběr.