Zapomenutý hrádek známého lapky? Čejchanov tvrdě pocítil hněv krále

První zpráva o hradě Čejchanov, původně Hrádku, pochází z roku 1318. Jako první majitel je uváděn Ondřej z Hrádku, příslušník rodu pánů z Dubé. Hrad samotný vznikl nejspíše krátce po roce 1300. Další jeho majitelé byli bratři Jan a Čajchan (Čejchan), přičemž po druhém jmenovaném se později ujalo pojmenování samotného hradu, tedy Čejchanov či Čejchanův hrádek.  

Nebyl to velký hrad. Skládal se ze dvou částí, předhradí a samotného hradu. Hradní dispozice se nacházela na nepříliš vhodném místě. Stavitel tak asi nepočítal s velkým obležením, popřípadě staveniště hradu podcenil. Hrad se totiž nacházel na klesající ostrožně, která pak padala směrem k řece Sázavě. Hrad stál na konci této ostrožny před opyší, ovšem samotná ostrožna se ještě nebezpečně zvedala nad úroveň hradu a i okolní plošiny nedávaly hradu výrazného postavení, ani bezpečí. Do jeho předhradí se vstupovalo po padacím mostě. Na předhradí bylo jen několik málo hospodářských budov a cisterna na vodu.

Do jádra hradu se dalo dostat opět po mostě, který se klenul nad druhým, mohutným a ve skále vytesaným příkopem. Protáhlé trojúhelníkové jádro hradu bylo značně stísněné a v podstatě celé ho vyplňovala rozměrná čtverhranná věž, která byla jak obranou tak obytnou budovou. Hrad tak patřil k typickým ukázkám hradů 1. poloviny 14. století tzv. donjonové dispozice v jednodušším provedení. V této podobě bez úhony přečkal celé 14. století s malebným výhledem do údolí řeky Sázavy. Na konci 14. století se ovšem časy změnily.

Král Václav IV. nevládl příliš rozhodnou rukou a navíc se mu ve vládě příliš nedařilo. Šlechta byla odbojná a domáhala se větší moci a král sám měl rozepři i v soukromém životě, kdy proti němu zbrojil bratr Zikmund. V zemi vládl nepokoj a lokální boje či záškodnické výpady. Jedním z těchto center byla oblast kolem tvrze v Ostředku, kde sídlil zchudlý šlechtic Jan Zoul z Ostředka. Všiml si toho, že šlechticům a městům se nejlépe škodí tím, když se přepadají osamocené jízdní oddíly a kupecké karavany. Přitom nerozlišoval, zda se útočí na přátele či nepřátele krále. Lákala ho pouze kořist z loupežnických výprav.

Jeho počínání učinil přítrž jeho soused Vaněk z Dubé, který sídlil na nedalekém hradě Dubá. Jednalo se o věrného přívržence krále, kterému pomáhal bojovat s odbojnou šlechtou. Jana Zoula z Ostředka zajal a předal králi, který ho uvěznil. Ovšem ne na dlouho. Jan Zoul byl následně v roce 1397 z vězení propuštěn pod přísahou věrnosti králi a dobrými vztahy se sousedy.

Věci se ovšem opět změnily za nové války v roce 1399, kdy i lidé Vaňka z Dubé činili za všeobecné anarchie v okolí hradu Dubá značné škody. Na loupeživých výpravách se k němu přidal nový přítel, jeho soused Jan Zoul z Ostředka, který se někdy v té době společně se svým otcem Mikšem Zoulem zmocnil hradu Čejchanov. Z něho učinili své nové sídlo a centrum, odkud mohli podnikat loupeživé výpady do okolí a na procházející kupce. Ovšem ani získání nového, výstavnější sídla jejich nenasytnosti nestačilo. Nepokoje zde pokračovaly, stejně jako jinde v českých zemích, především po zajetí krále Václava IV. jeho bratrem Zikmundem v roce 1402.

Po návratu krále v roce 1403 se však nepokoje uklidnily a mnohdy loupeživá šlechta opět odpřísáhla poslušnost. Ovšem ne všichni. Jan Zoul z Ostředka v loupeživých nájezdech neznámo proč pokračoval a jeho sídlo, hrad Čejchanov, se stalo neblaze proslulým. Dokonce se lstí či zradou zmocnil sídla svého dřívějšího přítele Vaňka, hradu Dubá. Jan Zoul se svým otcem Mikšem a jejich družinou tak tvořili samostatnou, silnou a značně početnou družinu, která ohrožovala celé okolí. Z hradů Čejchanov a Dubá vyjížděli na nesčetné loupeživé výpravy. V ohrožení byly i kupecké karavany směřující do Prahy.

Samotná blízkost těchto nevybíravých loupeživých nájezdů od Prahy vedla k silné a čím dál rostoucí nevůli obyvatel Prahy, načež sám Václav IV. zareagoval a hned následujícího roku 1404 vyslal zemskou hotovost v čele se Zbyňkem Zajícem z Hazmburka, aby tuto loupeživou hordu rozprášil.

Jan Zoul i jeho spolubojovníci o blížící se zemského hotovosti dobře věděli. Hrad Dubá byl starým, velkým a pevným hradem, na který se spoléhali. Ovšem sousední Čejchanov takovou pevností nebyl. Na poslední chvíli se obránci snažili o posílení jeho fortifikace. Dál od vstupu k hradu začali hloubit mohutný příkop. Jejich práce však zůstala nedokončená. Bojovný arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmuburka dorazil dříve, než byl hrad dostatečně opevněn. Netrvalo tedy dlouho a Čejchanov padl, stejně jako následně nedaleká Dubá.

Zatímco hrad Dubá se vrátil do rukou původního majitele a dočkal se ještě menších oprav a krátkého života, hrad Čejchanov se stal manifestací královi moci. Jeho dobytí znamenalo též jeho konec. Hrad byl zbořen a navždy opuštěn.

Ani odbojný Jan Zoul nedopadl lépe. V Praze na něho čekala oprátka. On, stejně jako jeho otec Mikeš a dalších 50 spolubojovníků, tak byli ještě toho roku v červenci pro výstrahu popraveni.