"Dopustil Bůh hroznou ránu pro hříchy na Malou stranu". Jak vypadal největší požár v dějinách Prahy?

Rozsáhlé požáry, které pohltily takřka celá město, z dnešního pohledu jen část města, nebyly v 16. stoletím ničím nečekaným. Podobně jako jiným přírodním katastrofám, dopřávali jim kronikáři značnou pozornost. Vzhledem k jejich deficitu ve znalosti přírodních věd, příčiny byly povětšinou hledány v náboženských souvislostech. Kronikáři radí psali o božích trestech za lidské hříchy. Nejinak tomu bylo v případě lidového nápěvku, který začal po Praze kolovat po požáru.

“Dopustil Bůh hroznou ránu pro hříchy na Malou stranu,

že i zámku dostalo, z hradčan málo zůstalo…

Mnozí po zámku běhali, skrz plamen proskakovali,

Nemajíce se kde skrýti, museli ze zdí skákati.”

Z textu písně je patrné, že se jednalo o dosti dramatickou událost, kdy si lidé zachraňovali holé životy vyskakováním z oken. Jak však celá tragédie začala?

Na počátku katastrofy stála nadutost služebnictva

Požár vypukl v domě pana Ludvíka z Gutštejna nazývaného Bašta. Čísla popisné zavedla až Marie Terezie a do té doby, měl každý dům svůj osobitý název, podle něhož se měšťané orientovali. Nejdříve ho zahlédli pokrývači pracující na nedaleké střeše a rychle uháněli varovat osazenstvo domu. Dobře věděli, jakou katastrofu může požár způsobit. Služebnictvo v domě však příliš vtipné kaše 2. června 1541, kdy požár vypukl, nepojedlo. Odbylo řemeslníky, ať se starají o sebe s tím, že si požár uhasí sami. Uhasit požár však nebylo v jejich silách. Když si závažnost situace uvědomili, vzali nohy na ramena a hasit se ujali všichni měšťané v okolí. Oheň se i přes jejich snahu dostal do seníku v maštali vedlejšího domu a hašení džbery s vodou, již nemohlo katastrofě zabránit. Neobvyklé sucho umožnilo rychlé šíření ohně a popelem tak lehlo celé město. Takto události vylíčil kronikář Václav Hájek z Libočan, který se však netěšil dobré pověsti pozdějších historiků, jelikož věrohodnost jeho záznamů byla velmi nespolehlivá. Na druhou stranu informace zkresloval spíše u politických témat, každopádně nám nezbývá než na jeho záznam spoléhat, jelikož podal o události nejpodrobnější zprávu.

Hořely i vinařské hlavy

Požár se nepodepsal jen na Malé straně, ale řádil i na Pražském hradě. Hořelo v katedrále sv. Víta stejně jako v tehdy zbrusu novém Vladislavském sále. Popelem lehly i blízké vinohrady na svazích. Nikoli tehdy ještě neexistující čtvrť Vinohrady, ale skutečně se jednalo o jedny z mnoha pražských vinic. Před moderní érou Prahy totiž bylo město vyhlášeným vinařským centrem. Na druhý břeh oheň údajně nepřeskočil jen díky tomu, že vítr vál zrovna od jihu.

Část nejduležitějšího dokumentu přežila jen díky zakázanému “home office”

Požár způsobil ještě jednu velikou nepříjemnost. Shořely totiž Zemské desky. Nejdůležitější hospodářský dokument v němž byla zanesena významná pozemková práva. Ztráta dokumentu může vést k chaosu v království nebo i k lokálním válkám o sporný majetek mezi šlechtici . Bez záznamů v Zemských deskách totiž královská moc může těžko takový spor uhasit podle práva. Část úředního dokumentu však byla zachráněna a to velmi kuriózním způsobem. I přes přísný zákaz manipulací s dokumentem se jeden svazek dochoval, jelikož si ho vzal domů na “home office” neposlušný úředník ignorující zákaz. Díky tomu jsou záznamy o letech 1316 až 1324 dochovány autenticky. Ostatní záznamy byly doplňovány podle listin účastníků sněmu, ale i podle očitých svědků, což může v některých případech vzbuzovat pochybnosti.