Operace zaživa? Jen filmový strašák. Jak vypadala středověká anestezie a jak v ní figuruje církev?

Středověká anestezie byla primitivní a barbarská – alespoň v porovnání s dnešní praxí. Do 15. století bylo nejběžnější metodou uspaní pacienta podání kombinace alkoholu a opia. Druhou variantou bylo dřívko v puse, které pacient skousl. Nicméně i některé látky používané v této době, jako opium, jsou používány dodnes. Současné medicína také znovuobjevila konopí jako lék na chronickou bolest.

Anesteziolog Robert Hirst v článku pro The Internet Journal of Anesthesiology poukazuje na arabské alchymisty, kteří už ve 12. a 13. století používali uspávací houby napuštěné hašišem, opiem a jinými rostlinnými omamnými látkami. Formální odkaz na použití anestetika pro chirurgický zákrok se objevil kolem roku 1540, kdy Dioscorides odkazuje ve svém lékopisu na spací lektvar z opia a kořene mandragory. Později se lektvary vařily třeba i z listů koky. S nástupem inkvizice se však bylinné prostředky a bylinkářky staly podezřelými a jejich využití v lékařské praxi upadlo v zapomnění.

Kolem roku 1540 se německému lékaři a botanikovi jménem Valerius Cordus podařilo syntetizovat éter. Zlomový však byl pro anestezii až rok 1846. Tehdy byla v americkém Bostonu provedena první operace, při které byla použita éterová anestezie. V pátek 16. října 1846 se v posluchárně bostonské nemocnice v USA konala další z řady veřejných chirurgických operací určených odborným zájemcům. Operující lékař John Collins Warren předem oznámil, že předváděný zákrok proběhne bezbolestně, s použitím zcela nové “narkotizační” metody. 

Jeho pacientem byl Glenn Abbott, který se chystal podstoupit odstranění cévního nádoru na levé straně krku. Operace trvala sotva pět minut. Warren se poté obrátil k publiku a pronesl: „Pánové, tohle není žádný humbuk.”

V Evropě se na nejprve na tuto operační metodu zpočátku dívali rezervovaně jako na „americký trik”, ovšem již v roce 1847 provedl lékař Johann Ferdinand Heyfelder první operaci s použitím éteru na území Německa. Za dva měsíce měl podobných zákroků s použitím éterové anestezii za sebou celou stovku. Už v únoru 1847 byla podána první anestezie také na českém území. Stalo se tak v nemocnici na Františku, vrchním lékařem byl mnich Celestýn Opitz.

S rostoucím počtem operací se brzy objevily první případy úmrtí pacientů v důsledku předávkování. Éter se tehdy kapal na šátek, který pokrýval pacientův obličej, a dávkování nebylo nijak kontrolováno. I proto byl éter nahrazen chloroformem, který se začal užívat i v porodnictví.

To se však nelíbilo církvi, protože v Bibli se píše, že žena má rodit v bolestech, aby tak odpykala dědičný hřích. James Young Simpson, propagátor anestezie a osobní lékař královny Viktorie, se ovšem nedal zastrašit a v Bibli vyhledal místo, které naopak svědčí ve prospěch nové metody. „I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu…” Proto byl dle jeho argumentů Bůh vlastně prvním anesteziologem. Konečného uznání se však chloroform a anestezie dočkaly až poté, kdy ji při svém sedmém porodu v roce 1853 využila sama královna Viktorie.

Konec 19. století přinesl také objev znecitlivujících účinků kokainu, zavedení aseptických postupů v chirurgii, zavedení prvního syntetického lokálního anestetika prokainu, které umožnilo rozvoj metod lokálního znecitlivění. Poválečné období (po r. 1944) je pak spojeno s objevem dalších inhalačních anestetik. Vyšší náročnost operačních výkonů i nároky na bezpečnost pro pacienty vedly k rychlému rozvoji anesteziologie. Také řada výzkumů v 50. letech umožnila rozvoj neodkladné resuscitace, v roce 1968 byla vydána první příručka kardiopulmonální resuscitace.

Při epidemii dětské obrny v Dánsku v roce 1952 pak vznikla nutnost zajistit pacienty umělou plicní ventilací. Anesteziologové starající se o pacienty při anestezii se začali zabývat obnovováním a podporou selhávajících vitálních funkcí a tento vývoj logicky vedl v roce 1971 ke vzniku samostatného lékařského oboru anesteziologie a resuscitace.