Lobotomie: Drastický zákrok měnil lidi v chodící mrtvoly. Zmrzačení Kennedyové ocenili Nobelovkou

Historie lobotomie se začala psát v roce v roce 1935, kdy se lékaři Carlye Jacobson a John Fulton rozhodli prezentovat světu výsledky svého bádání. Zjistili, že při chirurgickém přerušení nervových spojů mezi čelními laloky mozku a limbickým systémem dochází k utlumení agresivity zvířete.

Zákrokem byl nadšen zejména portugalský lékař a ministr zdravotnictví António Egas Moniz, který na pacientech zkoumat procesy v mozku pomocí barviv, které dnes nahrazují kontrastní látky. Lékař zjistil, že lidé, kteří měli například po nehodách poranění přední části lebky a mozku, bývají klidnější a méně agresivní, než před nehodou. Rozhodl se proto po vzoru Jacobsona a Fultona provést podobný zákrok na lidech.

První obětí lobotomie byla žena v domácnosti trpící těžkými depresemi. Její zákrok se odehrál tři měsíce poté, co Moniz spatřil zmíněné pokusy na zvířatech. 12. listopadu 1935 provedl zákrok injekční stříkačkou s alkoholem, kterou zavedl do mozku dvěma vyvrtanými otvory v lebce. Přerušil spojení mezi čelními laloky a mozkem a žena se po zákroku z depresí dostala. Její stav byl v pořádku, nebyly pozorovány žádné změny v inteligenci či chování, a zákrok byl prohlášen za úspěšný. Lobotomie měla dveře do světa otevřené.

Druhý pokus proběhl na dvaceti pacientech, z nichž někteří byli operování stejnou metodou jako žena s depresemi, u jiných byla ale použita invazivnější metoda. Do mozku jim byl zaveden speciální skalpel, kterým lékař spojení mezi laloky a mozkem přeťal. Vzhledem k tomu, že neexistovaly žádné zobrazovací metody, které známe nyní, lékař se mohl spoléhat pouze na svůj cit a znalost anatomie. Že byl tento zákrok nesmírně nebezpečný není třeba dodávat.

Přesto dopadla většina z nich úspěšně. Sedm pacientů bylo vyléčeno, sedm pocítilo zlepšení, u zbytku nebyla pozorována žádná změna. Lékař proto výsledky publikoval v roce 1937 v magazínu American Journal of Psychology a inspiroval dva chirurgy, kteří se touto metodou proslavili více, než Moniz.

Walter Freeman a James Watts se zhlédli v nové metodě léčby psychiatrických poruch a začali ji praktikovat ve velkém. Následně ale přišel Freeman s novou metodou, operaci provedl ostrým nástrojem, kterým do mozku pronikl nikoliv z vrchu, jako Moniz, ale těsně nad oční bulvou přes kost oční jamky. Skrze ní pomocí kladiva prorazil skalpel do mozku, načež s ním začal hýbat na všechny strany, aby spojení přerušil. Novou metodu nazval transorbitální lobotomie a zaznamenal podobné výsledky jako Moniz se svou metodou.

Od tohoto druhu zákroku se Watts distancoval a Freemanovi tak nestálo nic v cestě. Stal se nejslavnějším lobotomistou světa, jezdil po celých Spojených státech a za pár dolarů prováděl jeden zákrok za druhým. Zvládl jich vykonat i 25 za den, bez jakékoliv anestezie či sedace. Většina pacientů byla celou dobu při vědomí a pokud to bylo nutné, mohli být zklidněni elektrickým šokem. 

V roce 1949 byl António Egas Moniz za objev lobotomie vyznamenán Nobelovou cenou a o rok později byla vynalezena antipsychotika, léky na zklidnění mozkové činnosti, které měly lobotomii nahradit. Freeman si ale nadále stál za svou metodou a do roku 1967 tímto způsobem odoperoval zhruba 3800 lidí. Při posledním zákroku došlo ke smrtelnému krvácení v mozku a lékaři byla odebrána licence.

Freeman ale nebyl zdaleka jediným lékařem, který lobotomii prováděl. Odhaduje se, že jen ve spojených státech zákrok podstoupilo na 35 000 lidí, dalších 15 000 ve Velké Británii a zhruba stejný počet lidí podstoupilo lobotomii ve zbytku Evropy. Od lobotomií se upustilo v sedmdesátých letech minulého století, v některých zemích ale byly prováděny ještě po roce 1980.

Ačkoliv jde o metodu nesmírně drastickou, slavila své úspěchy. Zhruba 35 procent pacientů bylo po zákroku vyléčeno, 30 procent pociťovalo zlepšení. 25 procent lidí nepocítilo žádnou změnu a 4 procenta lidí zemřela. U zbytku se situace zhoršila. Dodnes však nelze s určitostí říci, jestli za zlepšení psychického stavu pacientů opravdu může přerušení spojnic v mozku.

Jednou z pacientek, u nichž došlo k drastickému zhoršení, byla i 23letá Rosemary Kennedyová, sestra prezidenta Spojených států Johna F. Kennedyho. Rodiče vyvíjeli na své děti neuvěřitelný tlak a dívka se mu nebyla schopna přizpůsobit, proto na ni v roce 1941 vykonal Freeman lobotomický zákrok. Dívka se po něm dostala do ústavu, nebyla schopna sama mentálně fungovat, začala se pomočovat a její inteligence se podobala inteligenci dvouletého dítěte. Rosemary zemřela v roce 2005.

Jedním z dalších pacientů byl 12letý Howard Dully. Díky své hyperaktivitě se nesnesl se svou nevlastní matkou, která chlapce poslala v roce 1960 na lobotomii. Poté, co na něm Freeman zákrok vykonal, se chlapec změnil k nepoznání. Stal se z něj alkoholik, bezdomovec a jeho život ztratil smysl. Později ale dostudoval školu a světu otevřeně sdělil svůj příběh. Vypátral, že se stal obětí lobotomie, a vystoupil v rádiu, televizi i řadě dokumentů, kde popisuje život bez mozkového čelního laloku. "Nevěděl jsem, co mi Freeman udělal, ale cítil jsem, že mi něco chybí. Byl jsem zombie," píše ve své knize, kterou vydal před deseti lety.