Světu pomalu dochází fosfor. Zachrání nás naše vlastní moč?

Příběh objevení fosforu je jedním z těch případů, kdy lidem tak trochu pomohla náhoda. Třeba jako, když Alexandr Fleming objevil penicilin, nebo když se Kryštof Kolumbus vydal hledat cestu do Indie, a místo toho dorazil do Ameriky.

Hennig Brand byl alchymista, který v sedmnáctém století působil v Hamburku. Pokoušel se dosáhnout jednoho z hlavních cílů alchymie, vytvořit kámen mudrců. Tedy hypotetickou látku, která měla proměnit jakýkoliv kov na zlato, a navíc poskytovat elixír mládí.

Brand věřil, že klíč k tomuto objevu leží v lidské moči. Podle webu The Conversation k tomu měl hned dva důvody. „Za prvé, zlato i moč mají podobnou barvu. Za druhé, moč pocházela z lidského těla, které alchymisté pokládali za dokonalé dílo.“

V roce 1669 Hennig Brand nashromáždil velké množství moči, kterou pak nechal několik dní fermentovat. Vzniklou látku následně při vysokých teplotách destiloval, přičemž vznikla bílá voskovitá hmota, která ve tmě světélkovala. V důsledku kontaktu se vzduchem se látka vznítila jasným bílým plamenem. Právě proto ji Brand pojmenoval phosphorus, neboli světlonoš. Název pochází z řeckých slov phos – světlo a phoros – nesoucí.

Zhruba o padesát let později zjistil Johann Thomas Hensing, že se fosfor nachází i v lidském mozku a brzy se začala látka používat v medicíně. Až později se zjistilo, že je pro lidský organizmus ve větších mírách toxická, a proto se mnoho pacientů otrávilo. Zároveň je však prvek pro naše tělo životně důležitý.

Průměrný člověk má ve svém těle asi 0,5 kilogramu fosforu, který je nejčastěji obsažen v našich kostech a zubech. Důležitý je ale i pro naše molekuly DNA a RNA, u nichž má spojovací funkci. Do lidského organismu se dostává v potravě. Bohatými zdroji fosforu jsou třeba maso, mořské plody, čočka a fazole nebo ořechy a různá semínka.

Pro lidstvo je však důležitá ještě další funkce tohoto chemického prvku. Spolu s dusíkem tvoří hlavní složky hnojiv, která dnes nutně potřebujeme pro udržení intenzivního zemědělství. A neexistuje žádný prvek, který by ho dokázal nahradit. Přitom se však jeho světové zásoby pomalu ztenčují. Jako prvek se sice fosfor na zemi vyskytuje poměrně běžně, pro těžbu jsou však vhodné jen fosfátové horniny s vysokým obsahem. Více než 70 % dnes známých zásob se nachází v Maroku.

Vědci však varují, že se postupně tato ložiska vyčerpávají. Podle vědecké studie citované v The Conversation, by svět mohl začít pociťovat nedostatek fosforu již za 30 až 40 let. Fosfor používaný v hnojivech totiž z velké míry končí rozpuštěný v řekách a oceánech, kde se ukládá v sedimentech. V současné době nejsou dostupné technologie, které by ho dokázaly efektivně znovu zpracovat.

Mezi navrhovaná řešení patří například lepší aplikace hnojiv a omezení spotřeby fosforu tam, kde to není nezbytně nutné. To však pravděpodobně nebude stačit. Další možností je začít lépe recyklovat fosfor, který sami vyloučíme. Tedy například z odpadních vod.

Lidé ročně zkonzumují tři miliony tun fosforu, které nespotřebují. Proto ho jejich těla opět vyloučí. Teoreticky by tak mělo být možné velké množství fosforu zachytit, podobně jako ho Hennig Brand před 350 lety pro lidstvo objevil. Zatím však neexistuje způsob, jak toho efektivně dosáhnout.