Operace zaživa aneb co se děje, když na sále selže anestezie

Je skoro až překvapivé, jak málo se dnes o fungování anestézie ví. Problém je v celkovém pochopení lidského mozku neurovědou. Jedná se o tak složitý systém, že i dnešní velmi pokročilá úroveň vědeckého poznání má v této oblasti stále více otázek než odpovědí.

Anestézii je jedním ze zázraku a největších úspěchu historie medicíny. Již od dob starověkého Řecka se lékaři snažili zjistit, jak utišit bolest svých pacientů. Za tímto účelem se ve velké míře využíval zejména alkohol a opium, ovšem výsledek požití těchto látek byl vždy velmi nespolehlivý a pacienti tak bolesti během chirurgických zákroků neunikli.

Za zrod anestézie se považuje rok 1846, kdy byl použit éter na bází síry při dentistickém zákroku v nemocnici v Massachusetts. Přestože pacient neupadl zcela do bezvědomí zákrok skalpelem podle svých slov vůbec nepociťoval.

Od té doby započala éra umrtvování ve světové medicíně. Použita za tímto účelem byla řada nejrůznějších látek, např. i chloroform.

Dnešní medicína používá širokou paletu nejrůznějších druhů anestézie. Od celkové, která vede k úplnému kómatu až po různé druhy lokální anestézie. Spinální nebo epidurální anestézie například umrtví pouze spodní polovinu těla, čehož se dá efektivně využít například během porodu.

Obdobně můžou být pacientovi podána pouze sedativa, která ho znatelně omámí a přivedou do uvolněného ospalého stavu, kdy pacient takřka necítí žádnou bolest, ale zároveň zůstává při vědomí.

Jenže jak s metodou postupovat je velmi složitá otázka, kterou se zabývají speciální lékaři – anesteziologové, ovšem mnohdy sami přiznávají, že se jedná více o umění než vědu. Musí totiž nejen zohlednit, jaký druh anestézie použít, ale také je potřeba analyzovat váhu, věk, tělesnou kondici, chorobopis či kuřáctví pacienta nebo to jestli užívá drogy.

Někteří lidé však mají posunutý práh citlivosti na anestézii, což nemusí odhalit ani odborník, a metoda nefunguje. Někteří pacienti jsou pak schopni i po podání celkové anestézie hovořit a varovat chirurga před tím, než vezme skalpel. Jenže součásti umrtvujících látek jsou často nervové a svalové inhibitory, pak je možnost varovat lékaře o tom, že je člověk stále při vědomí, nemožné.

Scéna jak z hororového filmu? Nikoliv, jedná se o realitu. Případy nefunkční anestézie jsou velmi vzácné, ale vzhledem k tomu, že každoročně probíhají desítky miliónů anestézii k výjimkám pravidelně dochází.

Extrémní případ popsala pro BBC Donna Pennerová z Velké Británie. Probudila se těsně před chirurgickým zákrokem a celý ho intenzivně vnímala, aniž by na něj mohla jakkoliv reagovat. Operace ji způsobila tokové utrpení a trauma, že má doživotní psychické problémy. Nemůže se soustředit na práci, z niž musela dát výpověď. Každodenně se jí zdají trýznivé noční můry, v nichž mučící zákrok prožívá znovu a znovu.

Problémy nefunkční anestézie se zabývá řada vědců a naděje, že obdobnou zkušenost již žádný z pacientů nezažije, tak stoupá. Aktuálně nějaká forma selhání anestezie se pohybuje kolem 5 % případů, ovšem jen zlomek z nich je tak drastický, jako v případě Bonny Pennerové.