O co ve skutečnosti jde v Libyi?

Libye byla před revolucí třetím největším vývozcem ropy v Africe. Dokázala vytěžit 1,6 miliónu barelů za den. V květnu 2014 klesl počet na 150 000 barelů za den. V současnosti Reuters odhaduje, že Libye dokáže vytěžit 1,1 miliónu barelů za den.

Jednotlivé frakce libyjské občanské války se pokoušely o získání lukrativních ropných polí. Dobře věděli, že jim to dává větší prostor pro vyjednávání s jejich oponenty i potencionálními spojenci. Nejúspěšnější byl právě generál Haftar, který dokázal získat velká ropná pole na východě země v roce 2016 a tento rok dobyl i ropná pole na jihu země.

Nicméně, hlavní zdroje příjmů z ropy jdou stále do libyjského ropného gigantu National Oil Corporation, který sídlí v Tripolisu. National Oil Corporation dohlíží na všechny operace na poli ropy a zemního plynu a jediným prodejcem libyjské ropy do zahraničí. Výnosy z ropy, které v roce 2018 vzrostly o 80% na 24,5 miliard dolarů, šly do centrální banky v Tripolisu.

Utržené finanční prostředky následně centrální banka rozděluje do celé země a platí z nich veřejné platy. Východní frakce v čele s Haftarovou Libyjskou národní armádou (LNA) si opakovaně stěžují, že dostávají méně než si zaslouží a že banky z Tripolisu jsou zkorumpované a favorizují západní frakce.

Kolísání produkce ropy vedlo k poklesu životní úrovně, které se zvláště dotklo východní části země. Zdejší frakce přistoupily k tisku bankovek v Rusku a prodeji dluhopisů v hodnotě více než 23 miliard dolarů. Pokoušeli se též o ustanovené vlastní National Oil Corporation, ale bez většího úspěchu.

Zahraniční aktéři

Boj o ropu v Libyi přitahuje další aktéry. Italský energetický koncern Enel a jeho francouzský protějšek Total mají v National Oil Corporation své ekonomické podíly. Jejich vlády ale jsou ohledně řešení situace v Libyi v rozporu. Francie je obviňována z podpory Haftara kvůli svým ropným aktivům, které jsou převážně na východě země. Itálie naopak podporuje centrální vládu a bojí se, že zmatek rozpoutaný tažením LNA na Tripolis povede k dalšímu rozpoutání migrační vlny přes Středozemní moře, která po uzavření dohody s Libyí se takřka zastavila.

Obchodní zájmy v Libyi má i Rusko, které podobně jako Francie spolupracuje s National Oil Corporation, od které vykupuje nezpracovanou ropu, a která má zároveň zájem o ropná pole na východě země. Rusko se stále pokouší o obnovu velkých obchodů v této oblasti, kterou mělo s Libyí před revolucí.

Rusko se kromě toho též pokouší o obnovu zbrojních obchodů. Je považováno, navzdory embargu OSN, za hlavního dodavatele zbraní LNA. Ačkoliv se Rusko oficiálně tváří neutrálně, podle mnohých analytiků je jasné, že Haftar je „člověk Moskvy“.

Přirozenou otázkou pak, zda-li by z něj Rusko chtělo učinit druhého Bašára al-Asada a z Libye druhou Sýrii. Ve své analýze pro stanici Deutsche Welle ruský vojenský analytik Pavel Felgenhauer tvrdí, že je to nepravděpodobné. Rusko není Sovětský svaz a nemá sílu, aby mohlo masivně vojensky podporovat dvě země najednou. Na rozdíl od Sýrie a Venezuely zde není jasný kandidát, u kterého by bylo jasné, že je podporovaný USA, což ovlivňuje veškeré strategické myšlení Ruska. A Rusko si též uvědomuje, že Libye je obrovský chaos, který hrozí pohltit každého, kdo se v něm pokusí více angažovat.