Třicet let u moci: Diktátor Umar al-Bašír byl svržen. Nikoho se nebál, pouze Boha

Vypadá to, že arabské jaro zaklepalo na dveře Chartúmu

Ještě loni v prosinci byl Umar al-Bašír pyšný na to, že ho přijal Bašár al-Asad v Damašku, v jednom z mála hlavních měst, kde se mu znovu otevřely dveře. „Scéna je to komická," píše libanonský list. „Můžeme si představit, kterak si oba diktátoři porovnávají své služební záznamy, vyměňují si svá tajemství dlouhověkosti, nebo se společně smějí nad sudánskou hrou na schovávanou, jež je udržuje při životě navzdory mezinárodním zatykačům za válečné zločiny, za zločiny proti lidskosti a genocidě, jež mají pověšené na nose," popisuje fantaskní scénku list. „Jeden přežil revoluci tím, že ztratil veškerou svou moc, druhý byl právě sesazen ze svého trůnu," dodává.

Vypadá to, soudí list, že arabské jaro opět „zaklepalo na dveře Chartúmu". Po třiceti letech nezpochybnitelné vlády, kdy Umar al-Bašír nedokázal porazit ani Mezinárodní trestní soud v Haagu ani Spojené státy americké, nýbrž a pouze súdánská ulice, kterou podcenil víc než cokoliv jiného. Od 19. prosince, po rozhodnutí vlády ztrojnásobit cenu chleba, vyšel lid do ulic, aby začal proti diktátorovi demonstrovat.

Despota byl nakonec svržen armádou. Je to paradoxní, neboť to byl on, jenž ji ustavil a nechal růst. Umar al-Bašír je ovšem „satrapou svého druhu". Ztělesňuje podle listu to „nejhorší z afrických diktátorů a to nejzhoubnější z diktátorů arabských". „Stejně jako někteří jeho vrstevníci nevládl nad ničím, než nad hromadou trosek. A stejně jako většina jeho vrstevníků se ztratil teorii velkého americko-izraelského spiknutí, jež se stalo jeho mánie," píše frankofonní libanonský list.

Vzešel ze skromného prostředí, chtěl zabránit zemi v odumírání

Umar al-Bašír přitom vzešel ze skromného prostředí, podobně jako Muammar Kaddáfí, narozený ve stanu v Kasr Abú Hád, v oblasti Syrty, Umar al-Bašír se narodil v roce 1944 v Hoš Bannaga, skupině chat, zasazené do vyprahlé pouště 150 km severně od Chartúmu. „Stejně jako libyjský vůdce se ve velmi mladém věku připojil k ozbrojeným silám a ujal se vedení v pučistickém hnutí," píše L´Orient-Le Jour. 

Jak sám říkával, jeho potřebou bylo „zabránit zemi v odumírání". Po příchodu k moci v červenci 1989, se tento generál a bývalý výsadkář, veterán jomkipurké války v roce 1973 na straně Egypťanů, pokusil „ztělesnit obraz vážného a kompetentního apolitického muže". Ale jeho vojenská vláda rychle přijímá zákony, které jsou svojí povahou zákony „opravdové diktatury". Zavedené politické strany v zemi jsou zakázány, odpůrci jsou uvězněni a mučeni.

Nová hlava státu, pod dohledem a vedením Hassana al-Turabiho, velkého stratéga Islámské fronty, zdůrazňuje islamizaci země, ve které se od roku 1983 střetávají v Súdánu dva světy. Na severu arabsko-muslimský a na jihu tradicionalistický animistus a křesťanská kmenová společnost.

Islamizace země i armády: přechod k náboženskému fundamentalismu byl nevyhnutelný

Bašír a Tourabi mají rozdílné vzdělání. Hassan al-Turabi, jenž za sebou má tituly z největších evropských univerzit (doktorát ze Sorbonny) a plynule hovoří francouzsky a anglicky, přesto nalezl s Bašírem společný „bod konvergence": politický islám. „Bašir, stejně jako jeho mentor z muslimského bratrstva, vidí přechod k náboženského fundamentalismu jako nevyhnutelný," píše L´Orient-Le Jour. Stává se v době, kdy „africký socialismus", stejně jako „arabský nacionalismus" již „nemají vítr v zádech". Rok 1989 změnil dosavadní pořádky i v Súdánu.

Armáda se islamizuje a právem se stává islámská šaría. Několik dní před příchodem k moci popisuje britský válečný reportér Lindsey Hilsum nového vládce, kterého prezentujeme jako - Velkého muže. Po letech napsal: „Ne, nebyl to velký muž. Byl to malý muž. Nemluvím fyzicky, ale z hlediska charakteru. Neměl žádnou schopnost prezentace, žádné charisma, žádné kouzlo, žádný magnetismus."

Píše se březen 1996. Všechno se ale zdá být organizováno tak, aby prezidentské volby měly demokratický aspekt. Přestože se však o prezidentství uchází 43 kandidátů, mnoho Súdánců tím není oklamáno a bojkotuje volební urny, jelikož „vítězství vojáků" se zdálo být zaručeno předem.

„S ohledem na převažující negramotnost vláda nahrazuje jména kandidátů obrazy na hlasovacích lístcích. Po losování jsou některé z nich reprezentovány slonem, puškou, žiletkou nebo ... stolem," popisuje průběh tohoto klání libanonský list. „Umar al-Bašír, vypadá mezi těmito symboly jako jedno z neškodných zvířat, kterým také je, totiž kolouch. Sedm let po vyhoštění demokraticky zvolené vlády Sadika el-Mahdího je Umar al-Bašír překvapivě zvolen prezidentem Súdánské republiky, čímž se posiluje jeho legitimita uvnitř, on ale zůstává více než kdy jindy stále izolován na diplomatické scéně," vysvětluje list.

Chartúm se za al-Bašíra stal centrem mezinárodních islamistů

Jeho vztahy se Západu, zejména s Američany, byly po mnoho let velmi špatné, což zcela jistě posílilo v bývalém vůdci podpořit potřebu rozšířit extremistické sunnitské islamistické hnutí, stejně jako hnutí šíitů a skupiny, které většina západních zemí označuje za teroristy. Pro organizace jako Hamás, Islámský džihád nebo Hizballáh. učinil Bašir hlavní město Chartúm „centrem mezinárodních islamistů", a mezi nimi jistého Usámy bin Ládina, vůdce hnutí al-Káidy, předtím, než ho v roce 1996 konečně deportoval. „Súdán je od roku 1993 na seznamu států podporujících terorismus, a jako takový vystaven hospodářským sankcím," vysvětluje libanonský list.

Africký diktátor, který odmítá vinu na „zhoršení obrazu země" a svaluje vinu na Turabiho, považovaného v Súdánu za „Chomejního z Chartúmu", se nakonec rozhodl Turabiho odstranit z rozhodovacích pravomocí.

Rok 2000, díky ekonomickému boom, jejž země zažívá, a díky ropnému systému, neočekávaně mění určitou částí populace obraz prezidenta. Umar al-Bašír sklízí odměnu a obnovuje rovněž i své druhé funkční období.

Frustrace však v některých částech a oblastech území, zejména na jihu, vyžaduje spravedlivější sdílení bohatství. V roce 2003 Umar al-Bašir násilně potlašuje povstání na západě v Dárfúru a neváhá ani financovat a ozbrojovat Džandžavídy, kočovné arabské milice Uchyluje se i k bombovým útokům na vesnice na jihozápadě.

„Podle OSN zanechalo násilí v Dárfúru více než 300 000 mrtvých a 2,5 milionu vysídlených osob. George W. Bush v té době uvažoval o možnosti sesazení súdánského diktátora. Jeho ministryně zahraničí Condoleeza Riceová mu v tom jasně zabránila tím, když dala jasně najevo, že Spojené státy nebudou mít zájem napadnout další, v pořadí třetí muslimskou zemi - po Afghánistánu a Iráku – zvláště, jde-li o ropnou zemi," píše L´Orient-Le Jour.

Muž s knírkem a zlatými brýlemi nemohl již s nikým počítat. Bál se jenom Boha...

„Darfúrský kat" ale nemá již nic k dispozici, čím by zapůsobil na západní veřejné mínění a diplomacii, nedokáže oslovit mezinárodní angažované celebrity jakými jsou například Georges Clooney, Natalie Portmanová nebo Steven Spielberg.

„Muž s knírkem a zlatými brýlemi ví, že může počítat s podporou některých svých arabských bratrů, několika afrických zemí nebo dokonce v tom nejlepší, ještě tak Číny," rozvíjí jeho postavení libanonský list.  

Důkazem toho je zejména reakce jeho spojenců na oznámení o zatykači Mezinárodního trestního soudu (ICC) za „válečné zločiny a proti lidskosti" v Dárfúru dne 4. března 2009. Trio Sýrie - Írán - Hizballáh byla první, kdo zatykač odsoudil, následovaný rychle dalšími.

„ICC, soudci a prokurátore, mám dav u svých nohou!" křičí 8. března Umar al-Bašír, oblečený v safari zeleném obleku, zatímco mu v planoucím slunci stékají čůrky potu po jeho plešaté hlavě, opři své návštěvě al-Fašíru, historického hlavního města Darfúru.

V roce 2010 dodává Mezinárodní trestní soud vůči Umaru al-Bašírovi obvinění z genocidy. Etnické čistky v Dárfúru? „Čirý výmysl," odsuzuje al-Bašír obvinění a označuje soud za „politický" a „zmanipulovaný".

Dne 9. července 2011 jih Súdánu vyhlašuje svou nezávislost. Chartúm ztrácí tři čtvrtiny svých zásob ropy. Ze strany al-Bašíra šlo o „obrovský ústupek", v naději, že bude jeho jméno „odstraněno z černé listiny". Cestuje do některých „spřátelených zemí", aniž by se obával mezinárodního zatykače. „Bojíte se ICC?" ptá se ho novinář Euronews v rozhovoru v roce 2015, když byl znovu zvolen 94 procenty hlasů. „Bojím se Boha," odpovídá.

Při návštěvy Donalda Trumpa v Rijádu v květnu 2017 je Umar al-Bašír „personou non grata", i když byl původně pozván. Súdánský diktátor se o tři měsíce později uklidňuje, když ho přijímá ruský prezident Vladimirem Putin v Moskvě. Prohlašuje, že jeho země musí být chráněna proti „agresivním činům" Spojených států amerických. 

„Je to už 25 let, co se někteří lidé snaží zmobilizovat súdánskou ulici. Lidé jsou však stále na straně své vlády," řekl Euronews v roce 2015, sebejistěji než kdy jindy.