Z uznávaného lékaře se vyklubal zvrhlík, znásilnil 39 pacientek na klinice umělého oplodnění

Dříve uznávaný lékař Roger Abdelmassih, jehož luxusní soukromou klinikou prošla podle brazilských médií řada místních celebrit, byl v roce 2010 v ostře sledovaném případu obviněn z celkem 56 případů sexuálního násilí.

Poté, co soud vyřkl verdikt, se však doktor rozhodl využít toho, že jej během odvolacího procesu ponechala justice na svobodě, a v roce 2011 uprchl do sousední Paraguaye.

Uprchlíka (70) zadržela policie po několikaleté spolupráci s brazilskými vyšetřovateli a již byl předán brazilským úřadům. Podle tamního práva si může z vysokého trestu odsedět maximálně 30 let.

Na Abdelmassihovy skutky nejprve upozornil jeden jeho bývalý zaměstnanec. Úřadům se pak přihlásily téměř čtyři desítky žen. Pacientky u soudu uvedly, že je znásilňoval na pokojích, když zůstaly samotné. Některé se prý teprve probíraly z anestezie po zákroku.

Pozor na mýty o znásilnění

Mýtus 1 – Znásilněním jde útočníkovi o sex

Ve skutečnosti jde agresorovi o získání pocitu nadřazenosti a moci, nikoli o sex. Znásilnění je pro útočníka prostředkem k pokoření a ponížení, nástrojem, jak zranit a způsobit bolest, uspokojením jeho sadistických potřeb. Znásilnění není proto útokem na ženské pohlavní orgány, ale na osobnost.

Znásilnění je všeobecně spojováno s vynuceným sexem, což navíc ženu znevažuje a zvýhodňuje útočníka. Oběť ovládá pocit studu, pošpinění, zneuctění, ztráty vlastní vůle a svobody o sobě rozhodovat, obava z nepochopení a nepřijetí i nejbližším okolím.

Mýtus 2 - Se znásilněním se toho moc nadělá

I tento názor má své zastánce a řadí znásilnění mezi zážitky, které by žena měla přijmout jako nezdařený sex.

Opak je ale pravdou. Ze znásilnění plynou dalekosáhlé následky, které si mnohdy okolí bohužel vůbec neuvědomuje, nepřipouští a ani nedokáže představit. Často si je neuvědomují ani samy znásilněné ženy a následující životní nespokojenost svalují na zcela jiné příčiny nebo osud. Oběti se snaží znásilnění vytěsnit ze svých vzpomínek a už se k němu nevracet, což bohužel není cestou, jak s tímto traumatickým prožitkem pro další život nejlépe naložit, ani dobrým způsobem, jak jej zpracovat a překonat.

Mýtus 3 – Znásilňovaná žena odevzdá jen své tělo

Ano, tak tomu ve skutečnosti často je, ale bohužel to neznamená, že poté se vše vrátí k normálu. Akt znásilnění začíná většinou fází maximálního odporu ze strany oběti, pak ale přijde chvíle, kdy žena cítí, že se dál už neubrání, a vše vzdá. V tu chvíli odevzdává útočníkovi jen svoje tělo a její mysl se od těla vzdaluje, odpojuje se. Ženy často vypovídají, že ve fázi vyčerpání, bezmoci a marnosti cítily, jakoby se svým tělem najednou nebyly, a jen čekaly, až bude po všem.

Tak vzniká rozdvojenost, pocit vnímání těla a duše jako dvou samostatných celků. Tehdy se ženy přestanou mít rády, své tělo nenávidí a vidí v něm příčinu prožité bolesti. Vzniká jim tak velký problém do budoucna, kdy si připadají nehezké, neatraktivní, schovávají se do nevýrazného oblečení a začnou se srovnávat ve svůj neprospěch s druhými. Znásilnění je velmi ponižující zkušeností, kdy na ženiných pocitech a vůli nezáleží, kdy je vlastní identita a ženství příčinou traumatu. Takto silné emoce mozek sám nedokáže vytěsnit ani změnit a v různých formách je prostřednictvím práce podvědomí ženám v životě neustále zrcadlí, vysvětluje server skola-pro-zeny.cz.