Kubánský režim se nemění, upozorňuje Šimon Pánek

Red.: Jednou z mnoha zemí, kde působí organizace Člověk v tísni, je Kuba, která nyní zažívá na své poměry masové propouštění kubánských politických vězňů. Proč takový zásadní obrat?

Š. P. Propuštěna byla bohužel zatím jen část politických vězňů, i když je to i tak skvělé. Proč, nelze jednoznačně říci. Je možné, že Kuba si začíná uvědomovat, že potřebuje zejména z ekonomických důvodů větší spolupráci s demokratickými zeměmi.

Red.: Je to podle vás i zásluha španělského předsednictví v Radě Evropské unie, které skončilo před měsícem?

Š. P. Ano, zdá se, že to vyjednali Španělé společně s katolickou církví na Kubě. Zřejmě se jim podařilo přesvědčit kubánské vedení, že pokud chtějí více turistů, větší obchod či větší investice, tak za to musí něco udělat. To nejviditelnější je propustit politické vězně.

Red.: Myslíte, že je to signál začátku přechodu k demokracii na Kubě?

Š. P.: Země sice nevězní část lidí, ale to neznamená, že kubánský prezident Raúl Castro vyhlásí za rok nebo dva demokratické volby. Zatím, bohužel, nemáme žádný důkaz pro to, že by mělo následovat postupné uvolňování režimu, či dokonce šance na svobodné volby.

Red.: Souhlasíte tedy s tvrzením ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga, že situace na ostrově je podobná Československu 70. let?

Š. P. Tohle přirovnání plně sedí. To, že někdo propustí politické vězně neznamená, že se podstata režimu nějak mění.

Red.: Organizace Člověk v tísni patří k významným evropským humanitárním organizacím. Co ji ale odlišuje od dalších humanitárních a lidsko-právních organizací?

Š. P.: Jsme největší organizací tohoto typu v nových členských státech Evropské unie, máme přes 300 stálých zaměstnanců a existujeme už od první poloviny 90. let. Člověk v tísni je prostě starší, větší a pravděpodobně zorganizovanější a profesionálnější, než je běžné ve střední a východní Evropě.

Red.: Společnost spojuje řadu sekcí, které by mohly být oddělenými neziskovými organizacemi. Které to jsou a jaká z nich je největší?

Š. P.: Nejstarší a dosud největší sekcí je humanitární a rozvojová. Ta se kromě humanitární pomoci zaměřuje i na dlouhodobé rozvojové projekty, například v Africe. Druhá sekce je sekce podpory lidských práv a demokracie, pak máme skupinu projektů v rámci informačních a vzdělávacích programů. Z nich je asi nejznámější filmový festival Jeden svět. Velká je také sekce programů sociální integrace, ta reaguje na existenci sociálně vyloučených komunit v České republice.