Proč se NATO nežene do války s Ruskem?

V Evropě se už tři roky vede válka, která si vyžádala přes 10 tisíc mrtvých. NATO a Evropská unie si pohrávají prostřednictvím konfliktu na Ukrajině s vojenským rozložením světa, které se formovalo po konci Studené války. To si myslí docent strategie a bezpečnostní politiky na Finské národní obranné vysoké škole Jyri Raitasalo. Podle něj Západ v průběhu posledních 25 let neřešil žádné vojenské konflikty přímým napadením protivníka, nýbrž „humanitárním použitím vojenské síly“ nebo „antiteroristickou operací“.

Poslední tři roky má Západ co dělat s ruským počínáním v Krymu a na východní Ukrajině. Za tu dobu NATO poopravilo svůj pohled na mezinárodní bezpečnost. Předchozích 20 let podle Raitasala byla zanedbávaná „skutečná“ vojenská složka. I proto, když ruské jednotky obsadily Krym, členové NATO téměř nereagovali.

Raitasalo vidí důvod v devadesátých letech, kdy se učinilo veliké úsilí pro to, aby se nepokračovalo ve stopách Studené války, aby nebyla tak silná perspektiva pro válčení, což souviselo s výrazným snížením rozpočtů evropských zemí na obrannou složku. To dokládá i zpráva o obranyschopnosti NATO z roku 1999: „Hodně spojenců má pouze poměrně omezené možnosti pro rychlé nasazení významných sil mimo území státu nebo pro delší udržování operací mimo základny.“

V současné době se členské země NATO snaží posílit význam článku 5 Washingtonské smlouvy, který hovoří o tom, že pokud je napadena jedna členská země Severoatlantické aliance, jsou tím pádem napadeny všechny. Raitasalo si však myslí, že se NATO nesoustředí na skutečné nebezpečí, kterým jsou státní organizované útvary. Svoji pozornost směřuje spíš k boji s terorismem.

„Globalizovaný terorismus, dokonce džihád nejbrutálnějšího druhu organizovaný teroristickými skupinami, není existenciální hrozbou pro Evropu, potažmo pro evropské státy. Je pravda, že v Evropě existuje domněnka, že hrozba terorismu vyšší než kdy dřív. Čísla však ukazují, že počet obětí oproti minulým dekádám neroste. Je tedy terorismus skutečným vojenským nebezpečím?“

Rusko se Severoatlantické alianci připomnělo obsazením Krymu, avšak reakce členských zemí NATO na tento vpád byla nejednoznačná. Raitasalo v tom vidí jasný rozdíl mezi organizací NATO v dnešní době a za doby Studené války. „NATO o 29 členech je úplně jiný ‚organismus‘ než tehdejší NATO, které mělo členů 12. Solidárnost má jiný význam v organizaci, kde je 12 členů a jiný ve společenství, kde jich je téměř 30.“ Tato slova dokázal i výzkum agentury Pew Research Center v jedenácti členských zemích NATO. Pouze ve Spojených státech a v Kanadě se lid vyslovil útok na zemi, která by napadla jednoho z členů organizace. V ostatních sledovaných zemích nepřesáhl tento názor padesátiprocentní hranici.

Článek 5 Washingtonské smlouvy upadl na 20 let po pádu železné opony v zapomnění kvůli reformaci NATO. V tuto chvíli, kdy západní svět a Rusko mezi sebou vedou spory, které by se mohly rozhořet ve válečný konflikt, by nebyla většina evropských států schopna vzdorovat, neboť by neměly schopnost vést válku. Navíc, jak ukázaly průzkumy, téměř všude jsou lidé proti válce, ať už by byla situace jakákoliv.

Dalším důvodem, proč by Západ nedokázal vést vyrovnané soupeření s Ruskem, je podle finského profesora nejasnost priorit západních institucí. „Dvě hlavní organizace Západu – NATO a EU – vytvořily za desítky let vlastní logiku, podle které se vyhodnocuje úspěch vybraných politik. Národní státy mohou lépe definovat své národní zájmy a hodnotit úspěšnost politik podle míry dosažení těchto zájmů.

V případě EU a NATO však neexistuje společný plán, společné cíle, které mají být uskutečněny, nebo popis toho, jaké jsou vhodné metody, které je třeba použít při sledování těchto poněkud špatně definovaných a v mnoha případech protichůdných zájmech. Obě instituce jsou demokratickými prostory pro diskuzi, kde každý z téměř třiceti členů může mít jiný názor a bude hájit především své národní zájmy vzhledem k geostrategické poloze státu V neposlední řadě Severoatlantické alianci a EU nepomáhá ani velká byrokracie.“

Vypadá to, že velká rivalita mezi Západem a Východem se vrátila. Rusko pokouší EU a NATO na východě Evropy a na Blízkém Východě. Čína se snaží svou moc rozšířit kolem východočínského a jihočínského moře. „To je ta správná konstelace pro to, aby se v rámci NATO opět obnovila společná obrana. Teď už je jen na členských zemích NATO, aby se rozhodly, na co dají peníze ze státních rozpočtů,“ uzavírá Raitasalo.