Tajná operace CIA, za kterou by se nestyděl ani James Bond

Vše se začalo 8. března 1968. Sonarový systém amerického námořnictva SOSUS zachytil v Jižním Pacifiku silný výbuch. Poté se v oblasti objevilo sovětské námořnictvo a začal provádět intenzivní vyhledávání. Po měsíci však Sověti odpluli. CIA se od svých zdrojů v Moskvě dozvěděla důvody této nezvyklé činnosti. V oblasti měli ztratit ponorku! CIA okamžitě ucítila příležitost.

Brzy se podařilo získat i podrobnosti. Jednalo se K-129. Ponorka měla v oblasti provádět výcvik operací ve velké hloubce. Co bylo příčinou katastrofy K-129 je dodnes záhadou. Existuje několik teorii. Podle nejpravděpodobnější teorie špatně fungovaly baterie, které začaly generovat vodík, a ten vybuchl. Podle další úvahy došlo k výbuchu paliva pro rakety R-13, jimiž byla loď vybavena. Ta byla totiž poháněna motorem na kapalné palivo, což, jak se ukázalo, mohlo vést na ponorce ke katastrofě.

Samozřejmě jsou zde i teorie konspirátorů. Podle některých se měla K-129 srazit s americkou ponorkou USS Scorpion, která se v té době měla vrátit s poškozenou věží do Honolulu. V nejfantastičtější teorii mělo dojít na ponorce ke vzpouře a posádka měla chtít odpálit raketu s atomovou bombou na Havaj. Vzhledem k tomu, že Havaj nebyla z místa katastrofy v doletu raket R-13, je tato teorie naprosto vyvrácena.

K-129 byla dieselelektrická ponorka projektu 629 A (v kódu NATO Golf II). Na vodu byla spuštěna v roce 1958. Měřila 100 metrů, široká byla 7,5 metru. Rychlost na hladině byla 16 uzlů (29,5 km/h) a pod hladinou 15 uzlů (27,5 km/h). Ponořit se mohla až do hloubky 300 metrů. Ponorka byla vyzbrojená 5 torpédomety ráže 533 a třemi raketami R-13. Ty byly poháněny motory na kapalné palivo, každá nesla jadernou nálož a dolet měly 600 kilometrů. Pokud ponorka chtěla rakety odpálit, musela se vynořit, doplnit do střel palivo a pak je teprve vyslat na cíl. Loď mohla na moři vydržet bez doplnění paliva 70 dní a její posádku tvořilo 83 mužů. Na K-129 bylo na palubě 96 mužů. Přítomnost dalších 14 mužů na palubě nebyla dodnes vysvětlena.   

K-129 rozhodně nebyla žádný technický zázrak, ale pro CIA mohla být doslova zlatým dolem. Na palubě se nacházely sovětská kódovací zařízení, odpalovací kódy, šifry, sonary, vysílačky a lodní deníky. CIA a námořnictvo se mohlo dozvědět více o ponorkové službě SSSR, vybavení lodí a materiálech použitých k její stavbě.

V první řadě bylo však potřeba ponorku najít. Na rozdíl od Sovětů měli Američané informace ze supertajného monitorovacího sonarového systému, který přesněji určil místo potopení K-129 a ponorku USS Halibut. Ta byla vybavena speciálním pátracím vybavením a dokonce roboticky ovládanými kamerami, což byl na rok 1968 naprosto špičková technologie.  V červnu 1968 spustila USNAVY operaci Sand Dollar. Ta měla za úkol K-129 najít. Oblast, kde se měl vrak nacházet, měla velikost 3200 kilometrů čtverečních. USS Halibut vrak K-129 našla až po třech týdnech.

V dalších týdnech USS Halibut nafotil více než 20 000 záběrů K-129. Dobrá zpráva byla, že ponorka dosedla na dno v poměrně dobrém stavu. Špatná, že leží ve hloubce 4900 metrů. Pro srovnání vrak Titanicu je v hloubce 3500 metrů. Bylo jasné, že vyzvednutí byť jen částí vraku, bude těžký ne-li s tehdejšími technologiemi, neuskutečnitelný úkol. Na doporučení Henryho Kissingera však prezident Richard Nixon dal zelenou k operaci Azorian, tedy k vyzdvižení vraku K-129.

Operaci měla na starost CIA. Ta potřebovala krycí historku. Požádala tedy legendární výstředního miliardáře Howarda Hughse, zda by celou operaci nepomohl zakrýt nějakou historkou. Ten souhlasil. Ze supertajného projektu vyzvednutí vraku sovětské ponorky se stal zcela veřejný projekt firmy Howarda Hughes  Summa Corporation na těžbu minerálů z mořského dna. Byla vyvinuta a postavena loď Hughes Glomar Explorer o výtlaku 57000 tun a délce 169 metrů. Dokonce byly zveřejněny odhady, že loď dokáže denně vytěžit 5000 tun rud a minerálů.  

Ponorku ze dna měl vyzvednout obří drapák o délce 60 metrů vyvinutý firmou Lockheed, přezdívané Clemetine. Ten měl být zaražen do dna pod ponorku, podebrat ji a pomalu ji vyzvednout k hladině. Když by byla ponorka téměř u hladiny, měl být drapák odstraněn. Ponorka by byla poté vtažena dovnitř Hughes Glomar Exploreru, který měl otvírací dno. Protože by se po celou dobu Hughes Glomar Explorer nacházel nad vytahovaným vrakem, nemohl by nikdo za pomoci letadel ani satelitů zjistit, co se vlastně děje.

Celá operace byla zahájena až v červnu 1974. Vše šlo skutečně z počátku podle plánu. U Hughes Glomar Exploreru se sice dvakrát objevily sovětské lodě, ale Sověti nic nepodnikli a  K-129 pomalu stoupala k povrchu. Dne 4. srpna však došlo ke katastrofě. V hloubce 2094 metrů některé drapáky praskly a K-129 se rozlomila. Dvě třetiny ponorky klesly opět ke dnu. Později bylo zjištěno, že na vině byla špatně vybraná ocel, která se v hloubce stávala díky teplotě křehkou. Příďovou sekci se však podařilo zachránit.  CIA okamžitě začala plánovat operaci Matador, tedy vyzvednutí zbytku ponorky. K ní však kvůli vývoji událostí již nedošlo.

V březnu 1975 totiž list The New York Times v článku legendárního investigativního reportéra Seymura Hershe o celé události informoval. CIA se podařilo publikování věci po dohodě s vydavateli několik měsíců zdržet. Když se však po krádeži dokumentů z kanceláře Howarda Hughse dozvěděl i list Los Angeles Times, bylo jasné, že je vše ztraceno. Celá operace byla prozrazená.

Jaké byly výsledky operace, která vyšla americké daňové poplatníky na 800 milionů dolarů (dnes 3,5 miliardy)?  To, co Američané našli na zbytku lodi je dodnes tajné. Podle těch, co se Azorianu zúčastnili, to byly dvě torpéda s atomovou hlavicí, několik manuálů, kódovací kniha a části sonaru. Vzhledem k tomu, že K-129 byla ponorka z konce 50. let, a na dně ležela přes 6 let lze o hodnotě těchto informací pochybovat. V trupu bylo nalezeno také šest těl sovětských námořníků, kteří byli se všemi poctami pohřbeni do moře. Jejich těla byla uložena do olověných rakví, protože byla kontaminována radiací, která unikala z torpéd.   

Překvapivé je, že Sověti byli o celém projektu od svých agentů informováni. Námořní specialisté však nevěřili, že je něco podobného možné. Vždyť v té době se podařilo vyzdvihnutí podobně veliké lodě z pouhých 90 metrů. V roce 1992 Washington předal Moskvě záznam s pohřbem sovětských námořníků a palubní zvon z K-129.

Kolem celé operace Azorian je stále mnoho záhad. Přestože CIA celou operaci pečlivě dokumentovala, snímky a filmové záznamy dosud nebyly zveřejněny. Stejně tak není zveřejněna oficiální zpráva o výsledcích operace. Podle konspiračních teorii, byl Azorian krycí operací jiné operace, při níž Američané připevňovali na hlubokomořské telekomunikační kabely sovětského loďstva špionážní zařízení. I přes scházející detaily operace Azorian, i to co o ní známe, z ní dělá jednu z nejúchvatnějších příběhů Studené války. Spojuje poněkud duševně nestálého miliardáře, technické vymoženosti, CIA a potopenou sovětskou ponorku. Snad jen ten agent 007 schází…