Kerry popřál Česku k svátku, Slováky 28. říjen nebere. Proč?

Šéf americké diplomacie ve zdravici zavzpomínal, jak před deseti lety zjistil, že jeho dědeček pocházel z dnešního Horního Benešova, a jeho bratr Cameron se nedávno do rodiště předků vydal, aby lépe poznal kořeny jejich rodiny. "Naše vztahy však nejsou založeny jen na minulosti, ale i na přítomnosti," poznamenal Kerry.

"Jako spojenci v NATO jsou Spojené státy a Česká republika blízkými a aktivně spolupracujícími partnery," uvedl ministr zahraničí. Vyzdvihl také bilaterální vztahy obou zemí, které jsou podle něj založeny na "společných hodnotách a přístupech k regionálním i globálním výzvám".

Slovensko si narozdíl od Česka dnešní výročí vzniku společného státu nijak výrazně nepřipomíná. 28. říjen je zde pouze významným dnem. „Sejdeme se u Památníku česko-slovenské vzájemnosti, kde položíme květiny, zazpíváme si hymnu, a to je oslava," popisuje pro rozhlas.cz předsedkyně Českého spolku v Bratislavě Hana Husenicová. Ti, kterým chybí větší připomínka vzniku ČSR, někdy navrhují jako možné datum svátku třicátý říjen místo dvacátého osmého. V tento den se totiž Slovensko připojilo ke společnému státu Martinskou deklarací.

Historie "neporozumění" mezi dvěma na první pohled tak blízkými národy, jako jsou Češi a Slováci, se počítá hned od vzniku Československé republiky. Česká politická reprezentace pohlížela na Slováky jako na etnikum, které pomůže posílit slovanský charakter nově vzniklého státu. Od Slováků se očekávalo, že se stanou povolnou součástí oficiálně ražené teze o jednotném národu československém, který tak měl výrazně přečíslit silnou německou menšinu. Problém byl ovšem v tom, že se Slováci, zbavení maďarského útlaku, nechtěli rozplynout v nějakém pomyslném politickém československém národě.

Toto česko-slovenské "nedorozumění", zabudované do základu první Československé republiky, se ovšem naplno projevilo ihned, jakmile přišla zahraničněpolitická krize vyvolaná nevybíravým tlakem nacistického Německa. Vyhlášení samostatného Slovenského štátu 14. března 1939 bylo z Prahy vnímáno jako zrada.

Po druhé světové válce se situace proměnila - zatímco na Slovensku ve volbách s velkou převahou zvítězila Demokratická strana, v Čechách demokraty porazili komunisté. Tentokrát to byli Češi, kteří stáli na špatné straně barikády.

Rovněž v roce 1968 se Češi a Slováci jaksi míjeli - jako kdyby se opakovala situace s Mnichovem, slovenská reprezentace neřešila ani tak sovětskou okupaci země jako to, že Československo se konečně změnilo na federaci, ve které bude mít Slovensko vlastí hvězdičku.

Přes výše řečené ale nevyplývá kritický pohled či odstup Slováků od Československa z nějakých objektivní příčin, ale spíše lze za nimi vidět národovecké emoce, píše euroskop.cz. Bylo to Československo, které - přes veškeré své chyby - Slováky bezpochyby zachránilo před hrozbou úplné maďarizace a umožnilo jim rozvinout se v hospodářsky, kulturně i politicky rozvinutý a svébytný národ, který se mohl osamostatnit.