J. F. Kennedy, půlstoletí od vraždy prezidenta. Jak to skutečně bylo?

John Fitzgerald Kennedy (29. 5. 1917) byl ve svém úřadu provázen několika zajímavostmi. Byl například do té doby vůbec nejmladším zvoleným prezidentem (Theodor Roosevelt byl sice ještě mladší, ale jeho jmenování do funkce nepředcházely obvyklé volby), jako vůbec první byl katolické víry. Volební boj v jeho prospěch rozhodlo necelých 120 000 hlasů, což byl jeden z nejtěsnějších výsledků v historii prezidentských voleb.

Ojedinělá je i Pulitzerova cena, kterou JFK obdržel v roce 1957 za knihu Profiles of Courage (Profily odvahy). Kennedy je všeobecně popisován jako velice oblíbený, ale byla to jen částečná pravda – u určitých amerických obchodních, finančních, vojenských a politických kruhů byl dokonce považován za zrádce, zejména kvůli své politice uvolňování napětí mezi tehdejšími světovými velmocemi USA a SSSR. Kennedy se musel ve své funkčním období také vyrovnávat s činností CIA, která jeho prestiži nijak nepomohla.

Jmenujme aspoň dva případy – nasazení skupiny exilových Kubánců v dubnu 1961 na Ostrov svobody s cílem svrhnout Castrovský režim (akce vešla do povědomí jako „Incident v Zátoce Sviní – Playa Girón), které bylo obrovským fiaskem, protože patnáctisetčlenný oddíl na svou stranu prakticky nikoho z obyvatel Kuby nezískal a byl záhy zlikvidován. Zajatce pak Castro vyměnil za 500 traktorů. Druhým nepříjemným incidentem bylo v roce 1963 obvinění amerického profesora Borghoorna ze špionáže v SSSR, za nějž se po ujištění ze strany CIA, že vědec žádný takový úkol neměl, Kennedy osobně zasadil a ostře vystoupil proti tehdejšímu premiérovi SSSR Nikitovi Chruščovovi. Krátce před svou smrtí se však JFK dozvěděl, že Borghoorn přímo na pokyn CIA získával v Sovětském svazu pro tuto organizaci citlivé informace. I proto chystal prezident radikální změny nejen ve vedení CIA, ale i v celkové její struktuře, protože dle jeho vyjádření nebyla pro USA před světem dobrou vizitkou. Když k tomu přičteme odpor některých průmyslníků a finančníků, kteří díky revoluci na Kubě přišli o část zisků, a kteří vinili Kennedyho z ustrašenosti a ustupování SSSR, dá se lehko vytušit, že prezident měl dost velký okruh nepřátel.

NEBYLO TO DOCELA PRAVÉ POLEDNE

V listopadu 1963 naplánoval Kennedy návštěvu Dallasu, kde chtěl začít volební kampaň pro své znovuzvolení do prezidentské funkce. Výběr toho města byl učiněn také proto, že Kennedy zde měl v roce 1960 jednu z nejmenších podpor. Že přijíždí na horkou půdu dokazoval například plakát ve formě zatykače, vylepený v ulicích města, označující prezidenta za zrádce. Kennedy přesto věřil, že svými argumenty podstatnou část obyvatel přesvědčí.

Zdroj: YouTube

Atentát samotný je popsán do poslední setiny vteřiny – proto jen krátce. Prezidentská kolona vozů směřovala z dallaského letiště Love Field do obchodního centra Trade Mart. Na náměstí Dealey Plaza však vozy v rozporu s původním plánem udělaly nepochopitelnou odbočku vedoucí ulicemi Houston Street a Elm Street, díky níž se podstatně snížila rychlost kolony. Odhaduje se, že v inkriminovanou dobu (12:30) jel prezidentský speciál Lincoln Continental model 1961 (indetifikační označení SS-100-X) velmi pomalu a tím se stal ideálním terčem pro atentátníky. Ozvalo se šest výstřelů, Kennedy byl třikrát vážně zasažen a povaha jeho zranění nebyla slučitelná se životem. Ačkoliv byl za šest minut dopraven do Parkland Memorial Hospital, bylo zřejmé, že není šance ho zachránit.

Z místa atentátu existuje nemálo dokumentů, tím nejslavnějším je určitě osmimilimetrový filmový záznam amatérského filmaře Abrahama Zaprudera, který de facto celý průběh incidentu zachytil na kameru typu Bell & Howell. Zajímavý je rovněž film pracovníka White House fotoreportéra Thomase Atkinse, jenž zachytil atentát z novinářského vozu na šestnáctimilimetrovou kameru Ariflex. Jeho záběry však Warrenova komise zcela pominula. Na místě natáčelo minimálně patnáct dalších diváků, ovšem z podstatně větší dálky, přesto jejich záznamy byly důležité, bohužel k jejich detailnímu prozkoumání došlo až po mnoha letech. V roce 40. výročí atentátu se objevil další filmový amatérský záznam, natočený George Jefferiesem, který jej schovával doma v domnění, že nejde o nijak významný dokument.

BYL OSWALD JEN LOUTKA?

Jako pachatel atentátu je ještě dnes v některých zdrojích uváděn Lee Harwey Oswald (18. 10. 1939). Muž, který strávil dva roky v armádě, kde byl označován za problémového vojáka, jemuž prošly významné kázeňské i vojenské prohřešky, mizerného střelce kazícího kolektivní výsledky jednotky, který přesto dosáhl zařazení jako radarový specialista; člověk, který v letech 1959 – 1962 pobýval v SSSR (ovšem bez žádosti o politický azyl), odkud se vrátil s ruskou manželkou a neměl žádné další potíže. Na jednu stranu údajný obdivovatel Marxe a stoupenec Kapitálu (oficiální verze), na druhou stranu zavilý nepřítel komunistů a revolučních změn na Kubě (svědectví matky, bratra a kolegů v armádě).

Podle závěrů Warrenovy komise, ustavené po atentátu za účelem objasnit jeho pozadí, byl pachatelem jediným, „osamělým střelcem", jenž navíc při útěku bezdůvodně zastřelil policistu Tippita. V jeho osudech narážíme na mnohé rozpory, pokud se zaměříme jen na ty spojené s atentátem, tak  Oswald, jak už bylo řečeno, střílel pánubohu do oken a najednou měl prokázat výkon hodný olympijského vítěze, navíc s puškou Mannlicher-Carcano M91/38, opatřené průměrným japonským zaměřovačem (navíc seřízeným pro leváka, ačkoliv Oswald byl prokazatelně pravák), hodnocenou spíš jako špatnou než vyhovující.

Při testech bylo zjištěno, že s touto puškou bez určitých opatření (které na ní v době „nálezu" chyběly) nelze prakticky zamířit, navíc je fyzicky vyloučeno, aby ji bylo možno znovu nabít v takovém intervalu, v jakém padaly výstřely. Dokonce existují svědectví prvních zástupců zákona na místě činu, kteří nalezenou zbraň označili za typ Mauser – a to dotyční patřili k expertům na zbraně. Existují i svědectví, která dokládají, že Oswald nemohl v kritickou chvíli být na místě, odkud údajně střílel na prezidenta, protože se nacházel v docela jiné části budovy, takže je vyloučené, aby na inkriminované místo doběhl (výtahu nemohl použít, protože ten se nacházel prokazatelně v jiném podlaží). Při zkoušce na přítomnost střelného prachu vůbec neměl jeho stopy na tváři, takže by z pušky musel střílet „od boku". Zásadní svědectví týkající se popisu vraha policisty Tippita se ve větším počtu případů značně odchylují od Oswaldovy podoby.

Sám Lee Harwey byl zatčen několik desítek minut po atentátu v kině Texas a při svém zatčení vůbec nevypadal jako člověk, který má na svědomí tak závažný čin plus vraždu muže zákona. Jeho výslech navíc zcela záhadně vůbec nebyl v místě okresní věznice nahrán, vyšetřovatelé a zástupci FBI si pouze dělali písemné poznámky. Než mohl Oswald říci něco zásadního – pár minut před smrtí sdělil novinářům, že je obětním beránkem jen proto, že byl nějaký čas v SSSR - byl při převozu do okresní věznice zastřelen v suterénu budovy vazební věznice.

Postaral se o to doslova v přímém přenosu (převoz se uskutečnil za přítomnosti zpravodajských štábů) majitel dallaského nočního klubu Carousell Jacob Rubinstein, známý jako Jack Ruby, pověstný odpůrce Kennedyho, který však při výstřelu na Oswalda vykřikl: Zabil jsi mi prezidenta. Obecně panují dohady, že Ruby jednal na pokyn vyšších míst a měl pouze včas umlčet Oswalda, aby nevyšlo najevo, že třeba údajný vrah Kennedyho nemá s atentátem nic společného. Ruby byl odsouzen k trestu smrti, ten mu byl posléze změněn na doživotí a ve vězení po čtyřech letech skonal na rakovinu plic.

SPEKULACE SE NADÁLE MNOŽÍ

Atentát není ani po půlstoletí zapomenutým tématem, neustále se nacházejí nové a nové poznatky, navíc s příchodem vyspělých technologií je možné rekonstruovat nejen dráhu jednotlivých střel, které téměř s jistotou vyloučily teorii jediného střelce, ale navíc umožňují i rozbor filmových materiálů a fotografií. V roce 2011, tedy 17 let po smrti manželky prezidenta Kennedyho Jacqueline Bouvier-Kennedy-Onassis, poskytla dcera prezidentského páru Caroline společnosti ABC nahrávku pořízenou historikem Arturem Schlesingerem, na níž Jacqueline vyslovila krátce po atentátu teorii, že šlo o politické spiknutí, do nějž byl zapojen i viceprezident L. B. Johnson. Záznam měl být padesát let po smrti Jacqueline utajen (tedy do roku 2044), ale Caroline jej umožnila zveřejnit jako protislužbu zmíněné stanici, která se zavázala neodvysílat kontroverzní seriál o dynastii Kennedyů.

ROZSÁHLÉ A STÁLE NEUZAVŘENÉ TÉMA

Atentát na Kennedyho, který se stal čtvrtým prezidentem zabitým při vykonávaní funkce (před ním to byli Abraham Lincoln, James Abram Garfield a William McKinley) byl předmětem mnoha literárních zpracování různých úrovní, zvláště poté, co se začaly objevovat nové okolnosti, došlo k dalšímu vyšetřování a prověřování závěrů Warrenoy komise, vydávány byly další publikace, obsáhlé články, úvahy i spekulace. Přetřásal se při tom i osobní život prezidentského páru, zejména Johnovy avantýry s herečkami Audrey Hepburn či Marylin Monroe, ale i s dlouho neznámou stážistkou Mimi Beardsleyovou. Ani Jacqueline nebyla v tomto směru svatá, po mnoha letech přiznala krátké románky se zakladatelem impéria značky FIAT Giannim Agnellim či hercem Williamem Holdenem.

Jedním z nejznámějších počinů, vedle mnoha autentických či hraných dokumentů je americký snímek nazvaný jednoduše JFK (1991). Režisér Oliver Stone vytvořil odvážný kontrapunkt tehdy stále úporně obhajované verzi jednoho střelce a děj příběhu sleduje prostřednictvím  státního návladního Jima Garrisona, který se dlouho a za cenu vlastního ohrožení pokoušel odhalit pozadí atentátu. Ve filmu ho ztělesnil Kevin Costner, dále se tu objeví Joe Pesci, Gary Oldman, Michael Rocker, Tommy Lee Jones a Sissy Spacek. Zajímavostí je bezesporu i přítomnosti skutečného Jima Garrisona, který si paradoxně zahrál Earla Warrena, předsedu komise, jejíž vyšetřování se stalo předmětem především Garrisonovy kritiky.

Namátkou lze upozornit i na rozsáhlé stati historika V. P. Borovičky, který seznámil s atentátem na Kennedyho naše čtenáře – jednalo se o kapitoly v knihách Výstřely ze zálohy (FAS, 1976) a Atentáty, které měly změnit svět (Naše vojsko, 1980). Nespornou zajímavostí je i Kennedyho kniha Profily odvahy; v Československu ji vydalo nakladatelství Orbis v roce 1968. Neméně originálním počinem je skladba Sto let recitovaná Miroslavem Černým za doprovodu Country Beatu Jiřího Brabce, v níž dává do souvislosti atentáty na prezidenty Lincolna a Kennedyho – jedná se o opakující se okolnosti v odstupu jednoho století, které však v některých případech nejsou zcela přesné.