Žena ubodala přítele podpatkem: 25 ran byla sebeobrana, hájila se

Ana Trujillová zaútočila podle soudu na svého o 14 let staršího partnera loni v červnu v jeho houstonském bytě. Vědec a univerzitní profesor původem ze Švédska Alf Stefan Andersson ji k tomu podle obhájce vyprovokoval, neboť během hádky svou partnerku napadl. "Nechtěla jsem mu ublížit. Nikdy jsem to neměla v úmyslu. Milovala jsem ho. Chtěla jsem utéct. Nikdy jsem ho nechtěla zabít," řekla soudu během závěrečné řeči Trujillová.

Porota se podle AP shodla na tom, že 25 ran do hlavy nemůže být považováno za sebeobranu. Prokurátor dokázal soud přesvědčit o tom, že Trujillová nejednala čistě v afektu, ale že podle charakteru útoku šlo o chladnokrevnou vraždu.

Žena přitom během své výpovědi tvrdila, že tragický čin byl vyústěním více než hodinové hádky, během níž ji Andersson honil po bytě.

Sebeobrana je většinou obecně veřejností chápána jako finální řešení krizové situace (již vzniklého střetu). To znamená, že jde o chápání již vedeného boje s útočníkem, který nás napadl. Tento náhled je však bohužel špatný, iracionální a je většinou srovnáván s předestřenými problémy akčních hrdinů, obvykle nevalných uměleckých filmových děl, jejichž obsah je koncipován mimo jakoukoli realitu. Příklady vždy vítězících "hrdinů" však mohou negativně ovlivnit především mládež (nevylučuji však ani jednotlivce dospělé).

Těžiště sebeobranného jednání a konání není v žádném případě ve vedení úderů, kopů, podmetů, hodů soupeře na zem, přehozů, v páčení apod., v defenzivních pohybových technikách, ale v tom, jak se do reálně nebezpečné situace vůbec nedostat, vysvětluje JUDr. Zdeněk Náchodský pro Bílý kruh bezpečí.