Proč Země "prdí" a proč by nás to mělo zajímat?

S metanem se setkáváme každý den, i když o situacích, při kterých tento prvek vzniká, raději nemluvíme. Metan totiž produkují všechny živé organismy ve chvíli, kdy ulevují svým střevům – prdí.

V sibiřském permafrostu (věčně zmrzlá půda) byly nedávno nalezeny tři krátery obrovských rozměrů – téměř 35 metrů široké a 70 metrů hluboké. Vědci si dlouho lámali hlavy s tím, jak tyto zvláštní útvary vznikly, nyní však již mají řešení.

Následkem dvou po sobě následujících letních obdobích, kdy byla místní teplota o celých 5 stupňů celsia vyšší, než bývá normálně, explodoval metan, který byl až donedávna uvězněn pod zemským povrchem. Alan Weisman tento jev přirovnává k špatnému trávení u živých organismů. Jeho důsledkem je však obsah metanu v okolí kráterů 53 000 krát vyšší než je běžné.

U toho to však nekončí. Zanedlouho po objevu kráterů vědci zjistili, že metan uniká i z hornin pod hladinou sibiřského moře. Mořská hladina v oblasti, ve které k tomuto úniku dochází, je zpěněna vzduchovými bublinami, které uvolňování metanu doprovází, a byla na ní opět naměřena o hodně vyšší koncentrace metanu, než je běžné.

Oba tyto jevy představují pro ekology obrovský problém. Čím vyšší je totiž obsah metanu v atmosféře, tím silněji na Zemi působí skleníkový efekt. Ten potom způsobuje ohřev celé planety, následkem čehož dochází ke globálnímu oteplování a ke zvedání hladiny moří. Především druhý uvedený výsledek je pro lidskou populaci naprosto devastující.

Je to vlastně taková smyčka. Lidským působením se do atmosféry dostává čím dál více oxidu uhličitého a metanu. To má za následek působení skleníkového efektu, který ohřívá naší planetu. Tím, že se planeta ohřeje více, než je běžné, začne z ní unikat veliké množství metanu, který poté znovu přispívá k zesílení skleníkového efektu – a tak to jde stále dokola. Zatím se toho ještě nestalo tolik, ovšem až se o tento problém lidstvo začne zajímat, mohlo by být už pozdě.