Místo, z něhož není úniku. Trestanci čekají v cele smrti desítky let na popravu. Jaké to je?

Představte si, že jste byli za zvlášť těžký zločin odsouzeni k trestu smrti. Nejprve se vám podlomí kolena a váš mozek se s touto informací odmítne smířit. Poté vás dozorci přivedou do cely smrti, posledního místa, které před popravou spatříte.

Na vězeňské prostředí si možná zvyknete, denně ale budete žít s tím, že nevíte dne ani hodiny, kdy pro vás přijdou a popraví vás. Ze dnů se stávají týdny, z týdnů měsíce, roky, a poté desítky let.

Zdá se to možná přehnané, opak je ale pravdou. Na vykonání trestu smrti čeká v americké Kalifornii více než 750 lidí, ve státě ale nikdo nebyl popraven od roku 2006. Podobná situace panuje v Pensylvánii, kde čekají vězni na popravu i třicet let.

Prakticky po celou dobu žijete s vědomím, že nic dalšího než celu smrti už nespatříte. Celou dobu vás užírají myšlenky na smrt a děsíte se dne, kdy přijde. Vyprávět by o tom mohli vězni právě z pensylvánské věznice, na které má tento každodenní tlak silné psychické i fyzické účinky. Ostatně ti se po desítkách let čekání rozhodli vězeňskou službu žalovat.

Samotný život v cele smrti není ani sám o sobě nic příjemného. Ve většině případů jde o samotku, v niž nepřijdete do styku s nikým, ani s dozorci. Ti s vámi komunikují pouze přes malé okénko a 22 - 23 hodin denně trávíte v místnosti o velikosti malého automobilu. Hodinu denně máte na sprchu a občasné návštěvy dvora.

Cely mají silné dveře, ve kterých je uzavíratelný otvor, kterým se podává jídlo a pošta. Otvorem se nasazují i pouta pokaždé, když vězeň vychází z cely. Veškeré vybavení je navíc kovové, podél stěny je kovová postel a vysoko nad postelí velmi úzké okno.

To je mnohdy umístěno tak vysoko, že se skrze něj nelze ani podívat ven. Jedna z delších zdí je holá a vedle dveří je záchod kombinovaný s umyvadlem. Podlaha bývá často betonová a zdi oplechované.

Život v takové cele má do klasického vězeňského života daleko. Záleží na každé věznici, jaké nabídne odsouzeným trestancům služby, někteří mají možnost si na celách číst či občas spatřit návštěvu, většinou ale jde o naprosté výjimky.

Čekání na popravu je o to horší, v jakém prostředí trávíte zbytek života. Trestanci ale mají aspoň dostatek času přemýšlet nad činem, který spáchali. Poslední útěchou jim může být takzvaná poslední večeře, tedy poslední jídlo před popravou, které si mohou v některých věznicích trestanci vybrat podle svého. 

Mnoho věznic, kde čekají odsouzenci na smrt, ale nedodržuje ani základní lidská práva. Ukázkou může být věznice Allan B. Polunsky Unit v texaském West Livingstonu, kde denní režim začíná ve tři hodiny v noci snídaní a končí o půl druhé v noci výměnou ložního prádla. Mnoho vězňů tak spí pouze hodinu a půl a spánkový deficit pak dohání kdykoliv je to možné, například ve sprchách. 

Konflikty většinou u těchto trestanců díky jejich oddělení od ostatních vězňů nevznikají, pokud k tomu ale dojde, vězeňská služba nejde pro ránu daleko. Nezřídka na vězně naběhnou těžkooděnci s dráždivými plyny a obušky.

S rádiem, čistým papírem nebo cigaretami se bez peněz můžete rozloučit a pokud čekáte v cele smrti, většinou ani nemáte způsob, jak si je vydělat. I pokročilá americká společnost se tak k trestancům odsouzeným na popravu chová s největším opovržením a mnohdy jde o brutální či masové vrahy, kteří ani jiné jednání očekávat nemohou. Občas se ale najde případ, kdy je někdo odsouzen neprávem a jen díky velkému štěstí se na to přijde dříve, než padne poslední, smrtící injekce.