KOMENTÁŘ | Pokuta hrozí komukoliv. Ficova vláda se snaží o kontrolu každého aspektu života, včetně chůze

Slovenská vládnoucí strana Smer přišla s velmi netradičním zákonem. Nově nebude možné pohybovat se po chodníku rychleji než šest kilometrů za hodinu. Předkladatel novely Ľubomír Vážny ji zdůvodnil tím, že je třeba zvýšit bezpečnost chodců na chodnících. „Vzhledem k narůstajícímu počtu kolizí s koloběžkáři je hlavním cílem zvýšit bezpečnost na chodnících,“ uvedl.

Jenže tato novela platí nejen pro cyklisty a koloběžkáře, nýbrž také pro samotné chodce. Slovenské ministerstvo vnitra přitom navrhovalo změnu podobně, jako se stalo v Praze. „Ke zvýšení bezpečnosti chodců považujeme za vhodnější zakázat jízdu elektrokoloběžkám a podobným zařízením na chodníku,“ informoval resort.

Jenže strana premiéra Roberta Fica si postavila hlavu a zákon skutečně schválila tak, že ani chodec nesmí překročit zmíněnou rychlost. To může být docela problém například pro běžce nebo lidi, kteří spěchají. Běžná rychlost chůze sice je 4-5 kilometrů za hodinu, překonat však hranici šestikilometrovou rozhodně není nijak náročné, zvlášť ve spěchu.

Zákon tak působí nejen nejasně, ale i prakticky nevymahatelně. Jak totiž budou úřady toto omezení kontrolovat? Dočkáme se na Slovensku radarů pro chodce, nebo budou strážníci vymáhat dodržování tohoto zákona „od oka“? Obzvláště ve městech se může stát, že se lidé nebudou moci po chodníku ani rozběhnout, což bude překážka například pro tisíce obyvatel sídlišť, kteří si po práci chtějí zaběhat, ale nemají jinou trasu než po chodníku.

Z praktického hlediska se navíc nabízí otázka, zda novela skutečně řeší problém, který má údajně mírnit. Kolize s koloběžkáři jsou reálným fenoménem, ale jejich příčinou je většinou sdílený prostor chodníků, nikoli rychlost samotných chodců. Zákon tak místo cíleného řešení zasahuje všechny – bez ohledu na to, zda ohrožují ostatní, či nikoliv.

Ve výsledku jde spíše o symbolické gesto než o racionální opatření. Politicky lze takový krok chápat jako součást širšího trendu současné vlády – centralizovat, omezovat a „nastolovat pořádek“ i tam, kde problém reálně neexistuje. Fico a jeho okolí tím vysílají signál voličům, že stát je ten, kdo určuje hranice i v každodenních detailech života. Jenže právě tím se Slovensko dostává na tenký led byrokratické absurdity.

Z právního pohledu by bylo mimořádně obtížné doložit, že někdo „překročil“ zákonem stanovenou rychlost. Bez měřicího zařízení nebo kamerového systému s detekcí pohybu je prakticky nemožné zjistit, zda se člověk pohybuje rychlostí 6,2 nebo 5,8 km/h. Zákon tedy vytváří situaci, kdy je teoreticky možné sankcionovat kohokoliv, ale v praxi to bude čistě na libovůli úředníka nebo policisty. Takový stav odporuje principu právní jistoty a otevírá prostor pro svévolné výklady.

Nelze se ubránit dojmu, že spíše než o bezpečnost jde o snahu demonstrovat moc. Namísto jasně vymezeného zákazu pro rychlé dopravní prostředky na chodnících se trestá „rychlá chůze“ – což zní jako metafora současného Slovenska. Kdo se pohybuje příliš rychle, bude zpomalen. V praxi by novela mohla mít i bizarní důsledky – například že sportovci, pošťáci nebo rodiče s dětmi v kočárku se stanou potenciálními hříšníky, pokud zrychlí krok, aby stihli přechod na zelenou.

Historie přitom zná podobné případy. Když se mocenské systémy začnou zabývat regulací absurdních detailů každodenního života – určováním, jak rychle se má chodit, co se smí říkat nebo jak se má člověk chovat na veřejnosti – obvykle to není projev síly, ale slabosti. Takové zákony bývají symptomem režimů, které ztrácejí vnitřní jistotu a snaží se ji nahradit kontrolou.

Impéria těsně před svým pádem často dělají právě to. Místo řešení zásadních problémů – ekonomiky, důvěry veřejnosti či spravedlnosti, se utápějí v nesmyslných zákazech a byrokratických rituálech. Starověký Řím reguloval barvu oděvů, komunistické režimy trestaly „nepovolený“ humor. 

A dnes? Slovensko sice není impérium, ale jeho vláda se začíná chovat přesně podle stejného vzorce. Místo aby hledala odpovědi na reálné výzvy, vymýšlí absurdní limity pro chůzi. Vždy jde o tentýž příběh. Moc, která ztrácí kontakt s realitou, se soustředí na to, co dokáže změřit, ale už nechápe, proč to vlastně dělá.

Zdá se vám to nafouknuté? Možná. Ale přesně takto začíná většina absurdních regulací – malým, zdánlivě neškodným krokem, který se dá obhájit slovy o „bezpečnosti“ nebo „pořádku“. Jenže když stát začne diktovat i tempo chůze, nejde už o bezpečnost, nýbrž o snahu prohloubit moc. O způsob, jak občanovi dát najevo, že jeho svoboda je jen vypůjčená a kdykoli vratná. 

Dnes jde o rychlost na chodníku, zítra třeba půjde o to, jak hlasitě můžete mluvit, nebo co si smíte myslet. Každý podobný zákon je drobnou trhlinou ve zdravém rozumu společnosti. A dějiny učí, že když se začnou hromadit, přestane být směšné i to, co zpočátku skutečně vtipné bylo.