Proč se lidé straní důchodců? Experti odhalují, co společnost odrazuje od seniorů

Staří lidé jsou všeobecně spojováni s únavou a neatraktivní verzí svých původních mladších já, tedy za něco špatného a negativního. Jedná se o všeobecně zakotvené předsudky, kdy je senior vnímán jako někdo neobratný a neschopný vůbec sednout za volat, hluchý jak poleno a veškerý svůj volný čas ztrácející u sledování Matlocku. Informoval o tom server Psychology Today.

Že se mládí staví ke stáři negativně, až nepřátelsky, potvrzují dokonce i samotné studie. Podle nich jsou předsudky, stigmatizace a nenávist vůči seniorům přítomny už v dětství, aniž by se s tím dalo něco udělat. Není ničím neobvyklým, že se malé děti starých lidí dokonce bojí. Během dospívání se to ještě vystupňuje.

Tyto postoje jsou navíc ještě podporovány filmovým průmyslem, který lidi vysokého věku buď paroduje nebo zcela opomíjí. Nejenže tím omladinu pouze utvrzuje v jejich postojích, ale dokonce přiměje i samotné seniory k tomu, aby sami přijali svojí roli "bezcenných" lidí na okraji společnosti.

Z výše uvedených důvodů se ani nelze divit, že negativní postoje vůči stárnutí přebírají další generace, a že ageismus, ač neetický a v pracovněprávním vztahu dokonce i protizákonný, zůstává neoddělitelnou součástí americké a potažmo i evropské kultury, která vysoký věk vnímá doslova špatně, a nedokáže mu přisoudit jediné pozitivum.

Kořeny současného ageismu je třeba hledat v nedávné historii, která se všeobecně zaměřovala na kult mládí a svobody, s nimiž se realita následného stárnutí zpravidla vylučuje. Lidé vyššího věku jsou chtě nechtě přeci jenom slabší a více odkázaní na pomoc druhých a tím pádem i méně volní. Babička s vysokým tlakem a umělým kloubem asi stěží půjde na diskotéku.

Nenávist vůči seniorům častokrát může značit i skrytý strach mládí, které si je vědomo, že i ono jednou takto skončí, a že nic netrvá věčně. Přestože by se dalo díky neustále se zvyšujícímu věku dožití očekávat, že s větším procentním zastoupení staré generace tento fenomén pomine, opak je pravdou. 

Za zmínku stojí iracionalita ageismu, jelikož vysoký věk potká všechny z nás, pokud nezemřeme předčasně. Svým způsobem se na rozdíl od rasismu, sexismu a jiných fobií nejedná o obavu z něčeho neznámého, co se dotyčného netýká, nýbrž ze zcela přirozeného procesu, včetně následné smrti, do jejíž náručí kráčíme všichni bez ohledu na to, kým jsme byli. Pohlaví (pomineme-li možnost jeho změny), sexuální orientaci nebo barvu kůže máme danou, ale seniorského věku se dožijeme všichni. 

Jinými slovy kdo dává ruce pryč od starých lidí, popírá sám sebe, neboť se dříve nebo později stane jedním z nich. Přitom je ale potřeba konstatovat, že stárnutí přichází zcela náhle, a to v závislosti na daném člověku. Zatímco se někteří označují za staré už v padesáti, jiní jsou ještě v osmdesáti popřípadě devadesáti plní síly a chuti do života. Že zestárneme nemusí rovnou znamenat čekání na jistou smrt a sociální izolaci.

Obecně vzato se tedy nedá jednoznačně říct, kdo je nebo není starý. Pokud si někdo například se sedmdesátiletým pánem spojuje věčnou otrávenost životem a neochotu chodit mezi lidi, je třeba mu připomenout, že takové vlastnosti mají i mladší ročníky, a že vše záleží na jednotlivci, a nelze takto jednoduše paušalizovat. Stáří je sice neoddělitelnou součástí našeho bytí, ale stejně jako mládí mu nelze plošně přiznat nějaké charakteristické vlastnosti. Například ne všichni mladí jsou čtyřiadvacet hodin na sociálních sítích.