Lékař z Kunduzu: Pacienti hořeli zaživa

Bylo to absolutně strašné.

Spal jsem v bezpečné místnosti v nemocnici. Kolem druhé ráno mě probudil zvuk nedaleké silné exploze. Nejdřív jsem nevěděl, o co jde. V uplynulých týdnech jsme slýchávali bombardování a výbuchy, vždycky to ale bylo někde dál. Tentokrát to bylo jiné – blízko a nahlas.

Nejdřív jsme byli zmatení, všude byl zvířený prach. Bombardování pokračovalo, zatímco jsme se snažili zjistit, co se děje.

Po 20 nebo 30 minutách jsem uslyšel, že mě někdo volá. Byl to jeden ze zdravotních bratrů z pohotovosti. Měl rozsáhlé zranění na ruce a spoustu ran všude po těle. Byl celý od krve.

V tu chvíli můj mozek zkrátka nedokázal pochopit, co se stalo. Na vteřinu jsem úplně ustrnul v šoku.

Kolega volal o pomoc. V bezpečné místnosti máme omezenou zásobu základního zdravotnického materiálu, nebyl tam ale žádný morfin, abych mu ulevil od bolesti. Dělali jsme, co bylo v našich silách.

Netuším přesně, jak dlouho to trvalo, ale asi půl hodiny poté nás přestali bombardovat. Vyšel jsem ven s naším projektovým koordinátorem obhlédnout, co se stalo.

Viděli jsme, že nemocnice je zničená a hoří. Neumím popsat, co jsem cítil – byl to prostě další šok.

Vydali jsme se hledat přeživší. Pár lidí už se dokázalo dostat do bezpečných místností. Ranění se začali objevovat jeden po druhém. Bylo mezi nimi několik našich kolegů, pacienti i jejich ošetřovatelé.

Snažili jsme se nahlédnout do hořících budov. Neodkážu popsat, co jsem viděl uvnitř. Slovy tu hrůzu nelze vyjádřit. Na jednotce intenzivní péče hořelo šest pacientů přímo v postelích.

Hledali jsme další členy personálu, kteří měli být na sále. Bylo to strašné. Na operačním stole ležel uprostřed všech trosek mrtvý pacient. Náš personál jsme nemohli najít. Naštěstí jsme později zjistili, že kolegové utekli z operačního sálu a našli bezpečné místo. Hned vedle jsme nahlédli do lůžkového oddělení. Bomby ho naštěstí nezasáhly. Rychle jsme zkontrolovali, jestli tam jsou všichni v pořádku. Stejně tak se nic nestalo lidem ve vedlejším bunkru.

Potom jsme doběhli zpátky do kanceláře. Byla plná křičících raněných.

Bylo to šílené. V kanceláři jsme museli zorganizovat plán pro zvládání hromadného neštěstí. Zjišťovali jsme, kteří lékaři přežili a mohou pomoci. Jednoho z našich doktorů jsme museli ihned operovat, bohužel zemřel přímo na stole v kanceláři. Dělali jsme, co jsme mohli, ale nestačilo to.

Celá situace byla hrozně těžká. Sledovali jsme, jak naši kolegové umírají. Třeba náš farmaceut – ještě večer jsme spolu mluvili a plánovali zásoby a teď jsem viděl, jak zemřel tady, v naší kanceláři.

V prvních chvílích to byl chaos. Dost členů personálu přežilo, takže jsme lidem mohli pomoci se zraněními, která ošetřit šla. Spoustě raněných jsme ale pomoci nemohli. Najednou bylo všechno jasné. Prostě jsme ošetřili ty, kdo to potřebovali, a žádná jiná rozhodnutí jsme nedělali – copak se můžete rozhodovat v takovém strachu a chaosu?

Někteří moji kolegové byli příliš šokovaní, jen plakali a plakali. Snažil jsem se některé povzbudit, aby mohli pomáhat. Pokoušel jsem se jim dát na práci něco, na co by se soustředili a co by jejich myšlenky odvedlo od vší té hrůzy. Někteří ale byli v takovém šoku, že nemohli nic dělat. Není lehké vidět dospělé muže, vlastní přátele, jak neovladatelně pláčou.

Pracuju tady od května a za tu dobu jsem zažil spoustu těžkých zdravotnických situací. Je ale něco úplně jiného, když máte ošetřovat své kolegy, přátele.

Tito lidé tu celé měsíce tvrdě pracovali, v posledních týdnech non-stop. Neodcházeli domů a nevídali se s rodinami. Jenom pracovali v nemocnici, aby pomáhali lidem... a teď jsou mrtví. Jsou to moji přátelé, blízcí přátelé. Slovy tu hrůzu nelze vyjádřit.

Nemocnice pro mě byla několik měsíců prací i domovem. Ano, je to jen budova. Je to ale taky mnohem víc. Je to zdravotní péče pro Kundúz. A teď je pryč.

Od rána se trápím tím, že to co se stalo je naprosto nepřijatelné. Jak se to mohlo stát? Jaký z toho byl prospěch? Zničit nemocnici a tolik životů, pro nic. Nenacházím pro to slova.