Válka na spadnutí? Znepokojivá fakta, o kterých se nemluví

Nebezpečná hra

Jihočínské moře je nejen klíčová námořní cesta plná lodních tras, ale také se zde nacházejí bohatá loviště ryb a naleziště plynu a ropy, přičemž Čína si vždy nárokovala velkou část této oblasti, vysvětluje historik. Dodává, že sousední země na tyto nároky reagují podrážděně a Peking odpovídá posilováním vzdušných a námořních hlídek a stavbou umělých ostrovů s letišti a kasárnami.    

V důsledku včerejšího rozhodnutí Stálého rozhodčího soudu v Haagu, které zpochybnilo čínské nároky a naopak posílilo ty filipínské, tedy země, která je jedním z nejbližších spojenců USA v regionu, se napětí bude zřejmě pouze stupňovat, očekává Andrade. Poukazuje, že Čína rozsudek odmítla a její státem ovládaná média nazvaly soud "zákon porušujícím tribunálem". Naproti tomu Spojené státy jsou odhodlány rozsudek prosadit a stupňují svou námořní přítomnost v regionu v očekávání čínské odmítavé reakce, doplňuje profesor.    

"Toto je nebezpečná hra," konstatuje expert. Soudí, že Čína je na konfrontaci připravena lépe, než se mnozí západní experti domnívají. "Jsme doslova v nebezpečných vodách," varuje Andrade. Nabádá tak americké představitele, aby pochopili čínskou vojenskou minulost a celkovou historii, která je mnohem bojovnější a agresivnější, než se dlouhou dobu soudilo.

Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.

Čínští vůdci často tvrdí, že historie jejich země je nezvykle mírumilovná, připomíná profesor. Odkazuje na stanovisko mluvčí čínského ministerstva zahraničí Chua Čchun-jing, že Čína nikdy nevedla agresivní válku s cílem okupovat byť palec území jiné země. Čínský prezident Si Ťin-pching pak prohlásil, že Číňané milují mír a bez ohledu na to, jak silnou se může stát, Čína nikdy nebude usilovat o hegemonii či expanzi, uvádí odborník.      

"Čínská historie je ve skutečnosti plná válek - a některé z nich byly agresivní," deklaruje historik. Sám Si podle něj dobře ví, poslední dvě čínské císařské dynastie vedly velké expanzivní války. Na počátku 15. století zahájila dynastie Ming rozsáhlé expedice a vyslala stovky tisíc vojáků do Mongolska a Vietnamu, stejně jako poslala své ohromné loďstvo do všech známých vod, připomíná expert. Doplňuje, že na počátku 18. století pak její nástupce, dynastie Čching, rovněž vyslala rozsáhlé pacifikační síly na území, které si nárokovaly jiné státy. V obou případech vojenské expanze učinily z Číny nezpochybnitelného hegemona na východní polokouli, deklaruje profesor.   

Děsivý výhled

Podle Andradeho je zajímavé, že načasování těchto expanzivních válek bylo podobné - došlo k nim zhruba 40-50 let poté, co byly obě dynastie založeny a jejich domácí vliv zkonsolidován. "Proč dynastie Ming a Čching provedly takovou expanzi, když se jim podařilo vnitřně konsolidovat?" pokládá otázku odborník. Odpovědí je podle něj bezpečnost. V obou případech vůdci ospravedlňovali své vojenské akce odkazem na historickou zranitelnost Číny, poukazuje historik. Vysvětluje, že pouze dosažení jednoznačné dominance na své polokouli - nebo-li na pozemském území, jak ji čínští vůdci nazývali - mělo garantovat bezpečnost čínskému lidu a expanze měla pěstovat mír.  

Dnešní Čína je podle profesora v podobné historické pozici. "Po obtížném 20. století plném zahraničních invazí, občanské války a destabilizujících bojů o moc je silná, stabilní a zažívá více než čtyři desetiletí prudkého hospodářského růstu," poukazuje odborník. Dodává, že stejně jako jejich císařští předchůdci, i dnešní čínští vůdci mají obavy o bezpečnost své země, přičemž nejvíce vnímají hrozbu ze strany Spojených států, jejichž základny v západním Tichomoří považují za přímou výzvu. Stejně tak Peking znepokojuje fakt, že USA mají těsné spojenecké vazby se zeměmi v čínských mořích - Japonskem, Taiwanem a Filipínami - míní Andrade. Pokládá tedy otázku, zda se Čína pokusí použít svou vojenskou sílu k prosazení nároků v Jihočínském moři.      

"Existuje důvod doufat, že k tomu nedojde," konstatuje expert. Poukazuje, že Spojené státy nepředstavují stejně bezprostřední hrozbu, jaké Čína čelila ve svém císařském období, a současný prezident Si se dosud důsledně vyhýbal přímé konfrontaci. Politika a rétorika Pekingu přesto naznačují, že nelze pochybovat o čínské síle a ochotě ji použít, varuje historik. Domnívá se, že čínské vedení nepochybně cítí, že nemůže dovolit Spojeným státům podrývat čínské ambice v regionu; proto zajisté považuje své činy nikoliv za asertivní, ale obranné. Je rovněž znepokojivé, jak Peking jasně a jednomyslně hovoří o svých nárocích v příslušných vodách, tudíž může být odhodlán dostát svým slovům o připravenosti reagovat vojensky, pokračuje odborník. Tvrdí, že konflikt je sice nepravděpodobný, ale tato možnost roste a spouští může být jediná chybná komunikace či mírně neuvážený přelet.      

Čínské dějiny se občas zdánlivě opakují v cyklech, přičemž jde především o vzestup, expanzi, zlatý věk a zánik dynastií, vysvětluje historik. Míní, že se štěstím a opatrností se tentokrát lze vyhnout fázi agresivní expanze, ale západní vůdci musí skloubit respekt k mezinárodním právním strukturám s uznáním čínské potřeby pocitu bezpečnosti v rámci čínské sféry vlivu. Čínští vůdci zase musí chápat, že jejich touha rozšiřovat tuto sféru vlivu je nejlépe realizovatelná mírovou cestou a mezinárodní právo mohou rovněž využívat ve svůj prospěch, konstatuje Andrade.   

"Válka mezi dvěma světovými mocnostmi je děsivý výhled," varuje profesor. Závěrem tedy nabádá k víře, že vůdci na obou stranách budou jasně komunikovat a jednat s rozumem.