V muslimském světě se rozšiřují zákony proti rouhání. Islamisté je chtějí zavést globálně

Indonésie byla dávána za příklad velmi tolerantní země. Země s největším počtem muslimů na světě, v níž vedle sebe žijí křesťané a buddhisté,  ale v tomto měsíci odsoudila sedmnáctého guvernéra Jakarty Basuki Purnama na dva roky do vězení za urážku islámu. Zpravodaj Českého rozhlasu

 Robert Mikoláš uvádí, že populární křesťanský politik čínského původu byl cíleně zbaven funkce svými politickými konkurenty z islámských kruhů. Ti využili Purnamovi kritiky zneužívání Koránu v politickém boji, konkrétně verš  který podle některých interpretací zakazuje muslimům přijmout jako vůdce nemuslima.

Foreign Policy podotýká, že v Indonésii roste počet obvinění z rouhání, které téměř stoprocentně vedou k odsouzení obviněné osoby. Jedná se o globální trend. V Egyptě rostly tresty za rouhání od doby, co byl vyhnán prezident Husní Mubárak.  Zatímco v roce 2001 proběhlo pouze jedno soudní řízení o rouhání, nyní to jsou desítky případů každý rok. V Bangladéši prudce vrostla míra útoků a vražd spojených s údajným rouháním. 30 z 50 zemí, které v současné době požadují tresty za z rouhání, jsou většinově muslimské, tvrdí výzkumné středisko Pew Research Center 2014. Jedná se jak o teokratické státy typu Saúdské Arábie, tak i o státy oficiálně sekulárního směřování jako je Turecko.

Hlavní viníci

V samotném Koránu neexistuje prakticky žádná výzva k trestům za rouhání. Korán sice odsuzuje uctívání vícero bohů, zároveň ale výslovně tvrdí: „Nebudiž žádného donucování v náboženství (2:256). „Existuje jeden verš, který říká, že když slyšíte, jak je Boží slovo zesměšňováno, ať nesedíte s těmito lidmi - to je všechno,“ říká Mustafa Akyol, turecký intelektuál, který v současnosti pracuje na projektu Freedom Freedom na Wellesley College. Obhájci zákonů o rouhání ale vycházejí z hadísů (údajné výroky proroka Mohammeda, které hrají klíčovou roli v muslimské teologii a jurisdikci).

Podobné drakonické zákony bylo možné nalézt v židovsko-křesťanském prostoru, především v době středověku. Postupná sekularizace vedla k opuštění od nich. V muslimském světě vývoj, zdá se, jde opačným směrem. Nepochybně v mnoha směrech velice moderní Saúdská Arábie je stále udržuje a v rámci Organizace islámské spolupráce (Organisation of Islamic Cooperation – OIC) prosazuje zavedení globálního zákona o rouhání na ochranu před široce definovanou „islámofóbií." Pákistánská tvrdá linie vyzývající k popravě  katolické ženy obviněné z rouhání tvrdí, že bude „budeme chránit svatost svatého proroka za každou cenu.“

Saúdská Arábie je nicméně v muslimském světě do značné míry výjimečná v tom, že její středověké zákony skutečně pochází z dřívějších dob, respektive z roku 1744, kdy se velmi přísný směr islámského myšlení wahhábismus, stal státním náboženstvím. Wahhabismus je v zásadě ve všem pouze o rouhání. Co je pravý islám a co není, "říká Kamran Bokhari, analytik z Geopolitical Futurem. Většina moderních muslimských zemí zavedly zákony o rouhání později, na základě dvou cest: jako dědictví evropského kolonialismu nebo jako výsledek „arabizace" muslimského světa, tvrdí Foreign Policy.

Britské impérium ponechala zákony o rouhání ve všech svých bývalých koloniích. Cílem těchto zákonů bylo udržet společenskou stabilitu v zemích s vysokým množstvích různých náboženských směrů. Vzpoura v roce 1857 v koloniální Indii vyvolala rozsáhlé právní reformy, aby byl obnoven pořádek. Jejich součástí byl zákon o rouhání z roku 1860. (Vzpouru začala revolta hinduistických i muslimských komunit nad domnělou náboženskou urážkou.) Důkazy o síle tohoto požadavku stability lze též nalézt v bývalé britské kolonii Singapuru, ve které se vyskytuje přísný zákon o pobuřování, jenž bývá používán k perzekuci odpůrců vlády, kteří jsou osočování z narušování společenského řádu. V britském kontextu byl podobně používán k potlačování protikolonialistických tendencí. Částečně kolonizovaný Egypt ještě pregnantněji ukazuje možnosti zneužití zákonů, který má nominálně chránit společenskou stabilitu. Zákon o rouhání z roku 1981, který měl chránit menšiny během období smrtících protikřesťanských nepokojů nyní je využíván k šikanování těchto menšin.

V případě druhého způsobu rozšiřování zákonů o rouhání se nejedná už pouze o ochranu společenského řádu, jakožto o ochranu islámu. Tyto teokratické zákony vycházejí z modelu muslimských zemí Perského zálivu, především Saúdské Arábie. Díky jejich kulturní diplomacii země jako Indonésie, která nepatřila do britského impéria, tolik rozpracovává tento typ zákonů. Celý muslimský svět díky vlivu zemí Zálivu se jim začíná podobat v jejich přísném puritánství.  

Proč získávají zákony o rouhání na popularitě v islámském světě?

Zákony o rouhání nejsou inherentní částí muslimské kultury, tvrdí Foreign Policy.  Podle Bokhariho nebyla pro většinu muslimské země jako je Egypt a Irák blasfemie problémem do 70 let, kdy proběhla „muslimská vlna“ na Blízkém východě, následující po selhání sekulárních muslimských států a těžkému ponížení, kterém se státům Blízkého východu dostalo v arabsko-izraelské válce. Za zaváděním zákonů proti rouhání stojí politický islám, významně financovaný Saúdskou Arábií. Ta díky držení dvou nejsvatějších míst v islámu, Mekky a Medíny, je široce obdivována v jihovýchodní Asii jako domov „pravého islámu ", poznamenává Din Wahid, odborník na salafismus ze Syarif Hidayatullah State Islamic University v Jakartě.

Přinejmenším tři důvody stojí za tím ,že rouhání je nyní v muslimských zemích silným tématem, říká Paul Marshall, vedoucí pracovník Centra pro náboženskou svobodu v Hudsonově institutu. Prvním je společný úzký vztah mezi islámem a státem, díky kterému se náboženské delikty mohou snadno stát státním deliktem.  Druhým je obecná nejistota muslimského světa, které vnímá liberalismus jako ohrožení a cítí se až hystericky pobouřen čímkoliv, co zavání útokem na islám. Zatřetí, toto pobouření je předmětem intenzivní manipulace, kterou vlády nebo jiné subjekty využívají pro své politické cíle jako je např. diskreditace protivníka. Podle Marshalla se nedá očekávat, že by se v dohledné době tento neuspokojivý stav měl nějak změnit.