Režim Kim Čong-una nevěří USA oprávněně, učí se i z případu Libye

Doug Bandow z libertariánského think-tanku Cato pro server The National Interest píše, že Severní Korea očividně chce být jadernou mocností, která dokáže zasáhnout území Spojených států. Ty zase režim KLDR zastrašují vyostřenou rétorikou. Kim Čong-un by však byl blázen, kdyby věřil slibům Washingtonu. Diktátora by dokázaly přesvědčit až činy. 

Nedávno se nechal americký šéf diplomacie Rex Tillerson slyšet, že Amerika není nepřítel KLDR a že Washingtonu nejde o změnu režimu. Podle autora úvahy chtěl těmito výroky Tillerson přimět Kima, aby se vzdal svých jaderných hlavic a vstoupil do nového harmonického vztahu s USA. 

Proč ale Kim USA nevěří? Režim KLDR je zoufale zchudlý, slabá úroda ohrožuje venkov hladem a podvýživou. Sever stále soutěží s Jižní Koreou, která má tak 40krát větší HDP a dvakrát více lidí. Nad Soulem navíc drží ochrannou ruku jediná velmoc na světě. Pchjongjang přátelí jen s Ruskem a jistý druh spojenectví má s Čínou. Je otázka, zda by ale tito "přátelé" pomohli Koree v případě kolapsu. 

Režimu KLDR by mohla napomoci nějaká forma ekonomické reformy, příliš mnoho ekonomické svobody by ale mohlo podemlít totalitární politický řád. Pomoci by mohla i Čína, ta ale se svým obchodnickým duchem nedává nic nadarmo. A Kim přeci nechce vést režim, který by byl de-facto provincií Číny. Kimův režim by měl spoléhat jen sám na sebe.

A právě proto Korea spoléhá na své rakety. Je to ve výsledku poměrně levný prostředek obrany, navíc pozemní armády by neporazily armády Spojenecké. Existují i další důvody, proč by Kim chtěl, aby se jeho země stala jadernou mocností - jde mu o mezinárodní postavení KLDR. Rakety dlouhého doletu vyvinul režim zejména kvůli výhrůžkám ze strany USA, kdyby USA nevyhrožovaly, pravděpodobně by teď Severní Korea nepřemýšlela o tom, jak přesunou válečný konflikt na americké území. 

Šéf diplomacie Tillerson si přesto myslí, že dokáže přesvědčit KLDR, že se nemá čeho bát. Měl by mu Kim věřit? A i kdyby to myslel vážně, myslí to vážně prezident Donald Trump? Oba pánové se neshodli už na řadě věcí, vzpomeňme na vztah k Evropské unii či Íránu. Nebo i k výrokům Trumpa na adresu právě Severní Koree. 

Nikdo navíc neví, co si prezident skutečně myslí. Trump už Kima označil za chytrého chlápka, s kterým by se rád sešel. Pak o něm řekl, že je to blázen. Poté chtěl do řešení zapojit Čínu, následně hrozil ohněm a hněvem. Mnoho čelních představitelů USA navíc skloňuje pojem válka, v případě, že by KLDR upustila od svého programu, není jisté, že by se odstoupilo od možného vojenského řešení. 

Vzpomeňme také na Libyi. Jen pár let před svržením Kaddáfího s ním večeřel senátor McCain a Graham a mluvili o možné cizí pomoci, chtěli ho také ocenit za boj s radikály z Al-kájdy. Jen krátce poté Spojené státy vojensky zasáhly a diktátora svrhly. 

Pokud chce Tillerson skutečně přesvědčit Kim Čong-una o tom, že ho USA nechtějí vyšachovat, musí sáhnout k činům. Měly by tedy snížit válečné hrozby vůči KLDR, měly by se vyvarovat výhrůžkám útoku nebo komentářům, že ve hře jsou všechny možnosti. Spojené státy by předně měly stáhnout své jednotky z Jižní Koree. Ta by se následně měla přizpůsobit nové situaci a měla by umět účinně odradit KLDR od potencionálního útoku. Tillerson má dobrý nápad. Kim by byl ale blázen, kdyby uvěřil jenom ústním ujištěním.