Zapomeňte na střet civilizací. Nový globální konflikt bude způsobem něčím úplně jiným, tvrdí bývalý šéfredaktor prestižního magazínu

Výzkumní pracovníci a instituce, jako je Světová banka, definují střední třídu podle zisku, který osciluje od 11 až 110 dolarů denně. Střední třída v USA má samozřejmě jiný denní zisk než střední třída v některé rozvíjející se zemi. V případě střední třídy v západních zemích dochází nicméně k poklesu životní úrovně, čemuž se příslušníci této třídy prudce brání. Nedávné politické „šoky“ jako je Brexit či vítězství Donalda Trumpa v amerických volbách jsou chápány jako znamení této frustrace z klesající životní úrovně.

Střední třída jako celek ale celosvětově stoupá. Homi Kharas, odborník na globální střední třídu, odhaduje v nedávné studii, že 3,2 miliardy lidí, tedy 42% světové populace, je nyní ve světové střední třídě. Velikost skupiny se ročně zvyšuje o 160 milionů lidí a za předpokladu současného tempa růstu za několik let bude většina lidstva poprvé v historii žít v domácnostech střední třídy nebo lépe.

Tento růstu je ale odlišné v jednotlivých zemích. Zatímco ve Spojených státech, Evropě, Japonsku a dalších rozvinutých ekonomikách roste trh střední třídy v průměru 0,5% ročně, v Číně a Indii se trh každoročně rozšiřuje o 6%. Ačkoli střední třída je nyní větší než kdy jindy v zemích jako Nigérie, Senegal, Peru a Chile, její expanze je především asijský fenomén. Podle Kharase bude převážná většina (88%)  z 1 miliardy lidí, kteří se v příštích letech připojí ke střední třídě, v Asii.

Je růst životní úrovně klíčem ke spokojenému životu?

Tento prudký nárůst sociální mobility a příjmu však podle Naíma nezaručuje, že střední třídy v zemích jako Chile, Čína, Brazílie či Turecko bude více spokojená než její „sestra v západních, vyspělých zemí. Naím už dříve varoval, že jak pokles, tak nárůst příjmů mohou přispět k sociální a politické nestabilitě. Tedy, navzdory očekávání, rostoucí příjmy lidí v chudých zemích může ve skutečnosti je učinit spokojenými a ochotnými se bouřit. A nyní si domnívá se, že mu vývoj ve světě dává za pravdu.

Např. v Chile, jejíž hospodářský úspěch udělal ze země po dlouho dobu model pro jiné chudé země a která je jednou z nejstabilnějších společností v Latinské Americe, došlo k násilným protestům, masovým absencím voličů v hlasování a dokonce k útoku na Kongresu – vše zapříčiněné frustracemi občanů z vlády, o které se domnívají, že dostatečně neplní své funkce.

Čína, která stále častěji je zmiňována jako model úspěšné země i na Západě, došlo k dramatickému nárůstu nedůvěry v právní instituce, vládu a policii v letech 2002 až 2011 - přestože se jednalo o období silného hospodářského růstu a zlepšených sociálních programů. Čínská vláda je tímto kritičtějším postojem střední třídy velmi znepokojena, protože příslib ekonomického růstu považuje za svojí klíčový triumf zajišťující poslušnost mas zbavených svobody projevu a lidských práv.

Co vede k protestům střední třídy?

Čína je známá svými cenzorskými praktikami, přesto ani se svými všemi možnostmi není schopna uhlídat schopnost svých občanů se napojit na okolní svět. Lidé, kteří jsou vzdělaní a dobře informovaní je obtížnější ovládat. Čím je rozšířenější chytrá technika a lidé mají volnější přístup k informací, tím pravděpodobněji budou nespokojeni s vlastní situací. Začnou se ptát, proč, když pracují stejně tvrdě jako ostatní, si nezaslouží ty samé výdobytky – ať to je „vyšší" mzda, levnější zdravotní péče, lepší veřejné služby nebo svoboda projevu, podotýká Naím.

Jak se střední třída rozšiřuje, také rostou její očekávání a požadavky. Tito více vzdělaní a více prosperující lidé mají mnohem více možností pro setkávání se s jinými kulturami – ať je to skrze obrazovky jejich smartphonů a laptopů, jejich turistické návštěvy či pouhý fakt života ve velkém, multikulturním městě – a to se dále projevuje na jejich měnících se očekávání týkajících se autority, korupce a hierarchie.

Vlády často postrádají zdroje a institucionální kapacitu na splnění těchto ne vždy realistických, ale pochopitelných i oprávněných očekávání. Jejich neschopnost se stává zdrojem frustrace a frustrace se mění na vztek. V USA je zdrojem nespokojenost s pokusy vlády udržet stávající úroveň (či ji dokonce posílit), v Číně je to nespokojenost s vládou trápící se s požadavkem stoupající úrovně a s ní spjatých výhod v oblasti sociálních výdobytků.

Obě nespokojenosti se tedy posilují – Západ vidí, jak ostatním zemím stoupá životní úroveň, a Východ (či Jih) vidí, jak daleko jim ještě zbývá k dosažení té jeho stagnující životní úrovně. Nespokojenost střední třídy je tak globálním problémem -  nezbývá než doufat, že se nestane též zdrojem globálního konfliktu.