Rusko bude živit celý svět: Pozici supervelmoci v potravinách mu má vydobýt klimatická změna

Představu Ruska jako potravinové supervelmoci nastínil na zpravodajském serveru Bloomberg novinář Leonid Bershidsky. Podle něj se na Rusko pohlíží jako na zemi, která produkuje jen zlomek produktů, nejvýznamnější je jen její těžba a produkce energetických komodit. Závislost na vývozu ropy se zdá být časovanou bombou pro budoucnost země

Paradoxně má ale Rusko jistý prospěch z klimatických změn, které pomáhají v jiné oblasti. Nejrozlehlejší země světa se může stát největším vývozcem pšenice na světě, v neposlední řadě kvůli nárůstu globálních teplot.

V posledním hospodářském roce (v období od července 2016 do června 2017) vyvezlo Rusko téměř 28 milionů tun pšenice, což je víc než celá Evropská unie dohromady. Stalo se tak poprvé od té doby, kdy je EU považována jako jeden celek. V současném roce americké ministerstvo zemědělství předpokládá, že Rusko vyveze 31,5 milionů tun plodiny. A to není vše, země je předním vývozcem kukuřice, ječmene a ovsa. Vytváří se tak nové centrum trhu s obilovinami, kam kromě Ruska spadá také Ukrajina a Kazachstán.

Už i ruský ministr zemědělství Alexander Tkachev uvedl, že obiloviny můžou eventuálně nahradit momentálně nejvyváženější artikl, tedy ropu. 

Za posilující roli na světovém trhu s potravinami může kromě klimatické změny také nárůst světové populace. Spotřeba obilovin průměrně stoupá, od roku 2011 do loňska stopla skoro o tři procenta, o další 1,4 procenta by měla narůst do roku 2021. Klimatická změna má zase vliv na rozmach zemědělství v oblasti po útlumu, za který mohla sovětská plánovaná ekonomika. Pro obiloviny v oblasti je příznivý nárůst teploty, do roku 2050 by se mohla průměrná teplota zvýšit o 3,9 stupně, nejvíc v zimních obdobích. To znamená, že se prodlouží doba pěstování a zlepší se i kvalita úrody. 

Zatímco potravinové trhy jinde v Asii, v Kanadě nebo v Austrálii klimatickou změnou trpí, zejména kvůli suchu, Rusko může ze situace vytěžit.

Změna klimatu umožní rozšíření ruských farem a statků víc na sever do oblastí, kde obiloviny nikdy předtím pěstované nebyly. Čeká se i znovu obsazení polí, která zemědělci opustili po roce 1990 v tzv. postsovětském kapitalismu. Ruský kapitalistický přechod a téměř volný, ale nadměrně byrokratizovaný obchod s půdou, vytvořily několik desítek velkých zemědělských konglomerátů, které přijaly západní technologii ke zvýšení výnosů a které dostávají od roku 2005 zvýšenou vládní podporu, když Kreml vyhlásil zemědělství za národní přednost.

Vědecké studie o pšeničném pásu z Eurasie ale poukázaly na to, že menší soukromé farmy spravují půdu efektivněji a dosahují lepších výnosů než podniky a doporučují, aby Rusko, Ukrajina a Kazachstán reformovaly své pozemkové předpisy, aby bylo pro jednotlivce snadnější hospodařit.

Rusko má v tomto směru velký náskok, protože liberalizovalo vlastnictví půdy počátkem 2000. Ukrajina nemá dodnes legální trh s pozemky, což vysvětluje její pomalejší růst v posledních letech. Vzhledem k tomu, že j ale většina průmyslové základny země ve válečné zóně, musí se spoléhat více na zemědělství; kromě toho je pod tlakem Mezinárodního měnového fondu.

Obiloviny představují pro Rusko, Kazachstán a Ukrajinu obrovský růstový potenciál. Ačkoli se jejich politické cesty lišily, státy mohou do určité míry sdílet ekonomickou budoucnost v post-ropném světě.