Běžel jsem o život. Svědci indonéské tsunami popisují příchod drtivé vlny

Více než sto z nich zemřelo v bezprostředním okolí hotelového resortu. „Byla tu těla mužů, žen i dětí,“ popisuje ředitel hotelu Kunto Wijoyo, který pomáhal s jejich objevováním hned po nedělním rozbřesku.

„Veškeré komunity jsou tu momentálně dost nervózní,“ líčí nynější situaci Aula Arianni, pracovnice místního Červeného kříže. A místní její slova potvrzují.

„Ten stánek představoval její jediný zisk,“ vypráví padesátiletá Lampung Ono příběh své kamarádky. „Nemůžu přestat myslet na její budoucnost. Jsme traumatizovány, ale možná se nám jednou povede ten stánek obnovit. Teď se tu jen poohlížím po věcech, které se dají pořád použít.“

„Vlny jsem vůbec neviděl, slyšel jsem jen zlověstný hluk. Téměř nic jsem nezaznamenal a najednou jsem spadl. Stánky byly zčistajasna pryč, lidé utíkali a vlna je pronásledovala,“ popisoval šestapadesátiletý Kusnadi.

Trápí ho nejen jeho staticky nestabilní dům, ale i psychický stav. Jen s cigaretou v puse dokázal evidentně pohnutý Kusnadi popsat hrozivý objev dvou bezvládných lidských těl.

„Běžel jsem jako o život. Ráno jsem se sem vrátil a viděl dvě těla na pláži. Byla nafouklá, jak pojmula velké množství vody,“ říká Kusnadi a obává se: „Teď se bojím dívat na oceán. I když je hladina klidná, já se bojím. Nemám ani kuráž jít domů, protože bydlím na pláži.“

„Vlny byly vyšší než zdi. Pokoušel jsem se utéct, ale vlna mě spolkla. Upadl jsem do bezvědomí a probral se až o 200 metrů dál. Zvedl jsem se a běžel domů, kde byli bohudík všichni v pořádku,“ konstatuje čtyřicetiletý Bahrudin.