Před 130 lety přišla naprostá zkáza, lidé mluvili o konci světa

Erupce, jejíž síla dala jméno trhavině krakatit z románu Karla Čapka, vychrlila do vzduchu asi 25 kilometrů krychlových zeminy, kamení a popela, který vysoko v atmosféře zůstal několik let a snížil teplotu na Zemi o více než jeden stupeň.

Domy se rozpadaly ještě 160km daleko. Burácení sopky bylo slyšet na vzdálenost 4800km. Nárazová vlna oblétla atmosférou sedmkrát kolem Země a ještě mnoho dní po výbuchu plavaly na mořské hladině vraky lodí a lidská těla. Počátkem roku 1883 byl Krakatau (či Krakatoa) klidný ostrov vulkanického původu v Sundském průlivu mezi Jávou a Sumatrou v Nizozemské Východní Indii (dnes Indonésii). Málokterého obyvatele znepokojoval 820m vysoký kopec, který ostrovu vévodil.

Od erupce zaznamenané v roce 1680 nejevila sopka žádné známky činnosti a mnozí se domnívali, že vyhasla. Ovšem 20. května 1883 se kužel sopky náhle probudil a začal vysoko do vzduchu chrlit horký popel. Tento počáteční výbuch rychle odezněl a několik erupcí během léta bylo také menšího rozsahu. Místní lidé se však většinou ani teď nezneklidňovali - na ostrovech byly takové otřesy běžné. V srpnu se však z hlouby země začaly ozývat hrozivé zvuky.

Dvacátého šestého srpna ve třináct hodin otřásl ostrovem ohlušující výbuch, píše mybloginfo.inepise.cz. Podle vědců byl jeden z výbuchů na Krakatau nejhlasitějším přírodním zaregistrovaným zvukem - kdo byl v tom okamžiku blíže než dvacet kilometrů, byl vystaven zvuku o síle 200 decibelů, což znamená, že mu zvuková vlna patrně protrhla plíce.

O hodinu později již oblak černého popela dosahoval výšky 27 km. Mnozí ostrované vypluli na moře. Jeden Angličan, jenž právě takto unikl záhubě, o tom napsal: "Ubozí domorodci si mysleli, že nastal konec světa. Tlačili se k sobě jako ovce a jejich nářek ještě celý hrůzný výjev umocňoval.." To nejhorší však přišlo až druhý den ráno, kdy mohutný výbuch ostrov doslova roztrhal na kusy. Dvě třetiny Krakatau přestaly existovat.