Na Islámský stát musíme silou, burcuje expert

Historická negramotnost

"V podobném duchu navrhovali James Fallows a Keneth S. Brower v časopise Atlantic Monthly, aby vojenské řešení bylo vyloučeno ve prospěch politického, které, jak Brower napsal, by znamenalo, že Spojené státy vystoupí proti Sykes-Picotovým hranicím, čímž podpoří rozpad Iráku na kurdský, ši'ítský a sunnitský stát, přičemž ten sunnitský bude zároveň obsahovat území v Sýrii, kde nyní vládne IS," uvádí historik.  

"Mark Sykes a Francois Georges-Picot (britský a francouzský diplomat, pozn. překladatele) jsou znovu v novinách, 99 let poté, co jejich dohoda pomohla vymezit moderní Blízký východ. Zatímco militanti z IS pokračují v překreslování hranic Sýrie a Iráku, téměř denně nám připomínají, že práce těch dvou diplomatů je mrtvá. Ze Sykes-Picotovy linie se stalo klišé, univerzální lamentování nad nespravedlivým a špatně promyšleným rozdělení Osmanské říše po první světové válce, které vedlo k nekonečným krizím v moderní éře. Zrušení tohoto zrádného dědictví, jak Brower a Fallows doporučují, stejně jako ti iráčtí a syrští sunnité, kteří se hrnou do IS (nebo tiše souhlasí s jeho vládou), umožní usilovat o něco lepšího, jmenovitě vlastní stát (pravděpodobně méně teokratický)," parafrázuje McMeekin.       

"Zrušení Sykes-Picotovy linie je svůdná myšlenka. Je však zároveň nesmyslná a ukazuje základní druh historické negramotnosti. Pro začátek poznamenejme, že stávající hranice, o něž se nyní bojuje v Sýrii a Iráku, nebyly načrtnuty dohodou v roce 1916, a to platí i posledních sporech jakými bylo oddělení Iráku od Kuvajtu či Izraele/Palestiny od (Za)Jordánska. Nejslavnějším příkladem z posledních titulků je severoirácké město Mosul, které v červnu 2014 dobyl IS, což umožnilo klerikovi Abú Barkovi Bagdádímu oznámit, že se zrodil nový chalífát. To bylo v roce 1916 ve skutečnosti přiřazeno do francouzské, tedy syrské zóny. Britové ho získali až v listopadu 1918," konstatuje expert.  

Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.

"Mýtus Sykes-Picotových hranic napáchal mnoho velkých škod v historickém chápání. Dohoda z roku 1916 byla opakovaně revidována, dokonce i na papíře. Nejprve k uspokojení nároků Itálie a Řecka (v roce 1917), pak k odebrání kořisti Rusku, když bolševici v březnu 1918 uzavřeli separátní mír, a následně k darování ruských zón Spojeným státům (v roce 1919). Po tomto americkém mandátu se zakouřilo, když senát Spojených států v roce 1920 odmítl ratifikovat poválečné smlouvy. O území, které dnes vymezuje Sýrii a Irák, se hořce a složitě bojovalo, což nezahrnovalo pouze diplomatické úsilí, ale především britské, francouzské, arabské, arménské a turecké vojska. Hranice byly nastaveny zbraněmi. Například Sýrie byla dále zmenšena v roce 1939, když Turecko anektovalo provincii Hatay," připomíná odborník.     

"Úplně na severu byly původně ruské zóny různě rozděleny mezi Řecko, Spojené státy a tehdy nezávislou Arménii. Další sporná území byla přislíbena Francii předtím, než turecké národní síly pod vedením Mustafy Kemala Ataturka získaly zpět téměř vše a ukovaly hranice dnešního Turecka v krvi - bez jakéhokoliv odkazu na Sykes-Picotovu linii. Palestina v období po roce 1916 zažívala ještě více dramatický kyvadlový boj, kdy zde bojovali Britové sionisté, Hášimovci a místní Arabové, jejichž požadavky byly prosazovány jednoznačně silou zbraní a tato nebezpečná rovnováha přetrvala do dnešních dnů," upozorňuje McMeekin.   

Měkká síla na Blízkém východě nikdy neplatila  

"Tvrzení, že tyto historické chyby napraví překreslení současné blízkovýchodní mapy tak, aby odpovídala etnicko-náboženskému složení, , je stejně zavádějící jako mýtus, že dnešní hranice byly určeny dvěma diplomaty v roce 1916. Ve skutečnosti tato myšlenka byla součástí rozhovorů o parcelaci Osmanské říše. V dvanáctém ze svých čtrnácti bodů prezident Woodrow Wilson uvedl, že 'dalším národů, které se nyní nacházejí pod tureckou vládou, musí být zaručen jednoznačně bezpečný život', jinými slovy sebeurčení. K prosazení této myšlenky Wilson v roce 1919 ustanovil výzkumnou komisi, která měla sondovat názory mezi obyvatelstvem bývalé Osmanské říše. Doplněná dohoda o rozdělení Turecka, podepsaná v srpnu 1920 v Sévrés, efektivně upravila Sykes-Picotovu linii tak, aby seděla wilsonovskému principu sebeurčení, přičemž nově přičleňovala rozsáhlá území osmanským menšinám jako Řekům, Arménům a Kurdům. Stejně jako Sykes-Picotova dohoda i sévréská smlouva byla téměř okamžitě zlikvidována na bojišti," píše profesor.     

"Nepochybně lze argumentovat, že sévréské hranice sebeurčení by přetrvaly, pokud by USA v roce 1920 neodmítly Ottomský mandát a nestáhly se z regionu. Za předpokladu, že by se nemocný prezident Wilson a jeho mnohem méně intervencionističtí nástupci v Bílém domě, Warren Harding a Calvin Coolidge, zavázali vyslat stovky tisíc vojáků, kteří by za každou cenu hlídali post-Ottomanské hranice. Ale každý, kdo je seznámen s americkou historií, považuje takovou možnost za oblast fantasie," podotýká historik.

"Bohužel měkká síla na Blízkém východě nikdy moc neplatila. V islámském světě se i nejvyšší náboženské autority, takové za níž se nyní považuje i chalífa Bagdádí z IS, spoléhali na světskou sílu. Osmanský chalífát skončil v roce 1924 nikoliv kvůli Sykes-Picotově dohodě ani Wilsonovu sebeurčení, ale jelikož první světová válka a následná řecko-turecká válka zničila sultánovu moc a prestiž. Stejně tak osud Bagdádího chalífátu nebude záviset na chytrých nápadech, s nimiž přijde Západ s cílem odebrat mu jeho sunnitské stoupence, ale na úspěchu, či neúspěchu jeho armád. Hranice budoucího Blízkého východu budou určeny silou, jak tomu bylo vždy," konstatuje závěrem komentář.