Islámský stát získává převahu. Co za tím stojí?

Američtí vojenští představitelé se domnívají, že radikálové útok na město ležící 110 kilometrů od Bagdádu pečlivě plánovali několik týdnů. Upozornil na to magazín Foreign Policy. O tom, jak probíhá obsazování měst Islámským státem jsme informovali už dříve, proto pouze zopakujeme, že kromě plánování a příprav si radikálové měsíce dopředu zajišťují potřebný materiál, který spolu s po zuby ozbrojenými bojovníky poschovávají v domech a bytech po celém vyhlédnutém městě. I samotné ovládnutí Ramádí proto zřejmě probíhalo mnohem delší dobu, pouze si toho nikdo nevšiml.

Spojené státy se obávají, že generálové a vojenští velitelé Islámského státu mají oproti svým iráckým nepřátelům zkrátka navrch. Lze to ilustrovat právě na dobývání města Ramádí. Bojovníci Islámského státu se v první fázi infiltrovali do města, aby izolovali několik vládních budov a uvěznili v nich irácké ozbrojené síly. Následně do města vjela obrněná vozidla a buldozery obalené výbušninami. Počty mrtvých a zraněných se zvyšovaly každou minutou a vyčerpané a demoralizované irácké síly se musely stáhnout do obranných pozic mimo město. Vybavení a další vozidla, která ve městě zůstala, připadla opět do rukou radikálů.

Šéf sboru amerických náčelníků Martin Dempsey na summitu NATO v Bruselu minulý týden uvedl, že irácká armáda z Ramádí nebyla vyhnána, ale jedoduše z něj utekla. Ministr obrany Ashton Carter zase veřejně obvinil Iráčany z toho, že jim chybí "vůle bojovat." Ačkoli se pak toto prohlášení snažil Bílý dům zmírnit, není pochyb o tom, že Carter vyslovil názor, který v Pentagonu převládá.

Bylo by nefér svalovat vinu pouze na iráckou armádu. Ta se spolu s policejními sbory nepřetržitě brání Islámskému státu už 18 měsíců a od vlády v Bagdádu se podle Michaela Knighta z Washingtonského institutu příliš velké pomoci nedočkala. Vojáci si nemohou dopřát odpočinek, vyrazit na dovolenou, či se jen zotavit po proběhlých bitvách. 

Podle magazínu je zde ale ještě třetí skupina, která leží mezi vládou a vojáky samotnými, a to iráčtí velitelé a armádní generálové. Byť se nenachází v záviděníhodné pozici, ve svých úkolech podle Spojených států selhávají. Nedokáží předvídat kroky radikálů, a hlavně na ně důrazně reagovat. Řada měst jednoduše padla pod nadvládů radikálů proto, že neměla silné vedení či dostatečné zásobování ze strany armády. 

Na Islámský stát ztrácí generálové i v samotné strategii a bojové taktice. Jedním z důvodů je fakt, že irácké bezpečnostní síly stojí proti profesionálním velitelům, z nichž byla řada vyškolena za doby Saddáma Husajna, a posledních dvanáct let se živili převážně bojem. Narozdíl od irácké armády mají velitelé islamistů také větší volnost, svobodu, se kterou mohou se svými vojáky pracovat, a nemusí se zodpovídat ze ztrát na životech.

Výhody, ze kterých Islámský stát nyní těží, představují nedomyšlený koncept Spojených států, které v roce 2003 rozhodly o rozpuštění irácké armády. Nedostatečná přítomnost vojenských jednotek USA v Bagdádu po stažení amerických vojsk v roce 2011 také vytvořila mezeru ve výcviku vyšších vojenských vůdců, která se překonává jen velmi těžko. Iráku zkrátka chybí vyškolení vojáci a velitelé, a zhruba 200 vojenských poradců, které Bagdádu Spojené státy poskytly, tuto díru nevyplní.

Jednou z alternativ jsou generálové šíitských armád, ty ale považuje řada Iráčanů za sektářskou milici. O poznání zkušenější jsou sunnitští důstojníci, kteří se v malém počtu pokouší nalézt cestu zpět mezi irácké bezpečtnostní síly, vysloužilý americký armádní plukovník Steve Leonard ale upozorňuje, že je pouze malá šance na to, aby mohli sunnité zaujmout v irácké armádě místo na takovém postu, ze kterého budou schopni něco ovlivnit.