Západ začíná uvažovat jako Rusko. Politolog předkládá překvapivé závěry

"Ruská strategie však také vychází z konkrétních analýz situace v Sýrii založených na mixu tvrdého realismu a zkušenosti posledních dvou desetiletí po pádu komunismu. Ruská analýza předpokládá, že americká strategie vyzbrojování a podpory syrské 'umírněné opozice' nikdy neměla šanci na úspěch a Pentagon ji nyní považuje za odepsanou. Za těchto podmínek, pokud by byl baasistický stát v Damašku svržen, by výsledkem byla přinejlepším anarchie; a v tom horším případě nástup Islámského státu v Iráku a Levantě (ISIL) a Al-Káidy," tvrdí profesor.  

Ozvěny západní taktiky

"Moskva se proto rozhodla poskytnout syrskému státu a jeho spojencům Hizballáhu a Kurdům ruské letectvo a to stejným způsobem (z pohledu ruských představitelů) jako USA poskytly své letectvo libyjské opozici v roce 2011, Severní alianci v Afghánistánu v roce 2001, Kosovské osvobozenecké armádě v roce 1999 a chorvatské armádě v roce 1995. Toto ruské rozhodnutí přišlo v době, ve které přišlo, protože se zdálo, že síly syrského státu se hroutí tváří v tvář útokům ISIL a také z důvodu, že při současné politice a zájmech USA je vysoce nepravděpodobné, že Spojené státy učiní cokoliv, aby ruskou akci zastavily," domnívá se politolog.  

"V posledním bodě se ruská analýza ukázala jako zcela správná. Je to z důvodu, že představitelé USA nyní čelí svírajícímu souboru zdánlivě nemožných dilemat ohledně Blízkého východu. Ze zřejmých důvodů se k ISIL nyní přidala Al-Káida, což z amerického pohledu představuje doposud největší teroristickou hrozbu pro USA a Evropu. V Iráku se toto vyhrotilo do takové míry, že USA spolupracují s Íránem v podpoře většinově ši'ítské irácké vlády proti ISIL. Přispělo to rovněž k jaderné dohodě, kterou Obamova administrativa uzavřela s Íránem," vysvětluje expert.

Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.       

"V duchu jednoduchých strategických kalkulací, které milují studenti mezinárodních vztahů (a které se ve skutečnosti čas od času vynořovaly během studené války), by se USA zkrátka posunuly k regionálnímu spojenectví s Íránem, Hizbaláhem a syrským státem. To však očividně není možné z mnoha důvodů: USA by to stálo jejich spojenectví se Saudskou Arábií, státy Perského zálivu a Tureckem s nebezpečnými dopady na širší boj proti terorismu. Washingtonu proto zbývá soubor od základu protichůdných zájmů a možností v regionu. Ve skutečnosti, především v důsledku předchozích akcí USA, se na Blízkém východě rozvinuly natolik složité a rozsáhlé ozbrojené konflikty, že žádná stabilní hegemonie v regionu není nyní možná," deklaruje Lieven.

Tichý souhlas

"Mezi námi, americká neschopnost blokovat novou ruskou strategii je rovněž důsledkem toho, že nezanedbatelné části bezpečnostních a zpravodajských struktur ve Washingtonu a dalších západních zemích v zásadě souhlasí s ruskými analýzami: že umírněná syrská opozice se nerozvíjí v seriózní vojenskou sílu. Za těchto podmínek zničení syrské vlády a armády představuje riziko, že budeme hrát katastrofálně do karet ISIL a Al-Káidě. Tyto analýzy plně reflektují odpornou minulost syrského státu - ale koncept 'náš zkur**syn' není CIA o nic více cizí než KGB," připomíná politolog.     

"Rozvoj takového uvažování na Západě přibližuje jeho analýzy k základnímu závěru ruských analýz (které rovněž sdílí mnoho dalších v Pekingu, Dillí a jinde), že státy v mnoha částech světa - státy, nikoliv režimy - jsou mnohem křehčí jednotky, než západní myšlení dosud předpokládalo. Velmi často jsou režimy a státy jedna a ta samá věc, tudíž pokud zvrhnete jedno, zničíte i to druhé. Dopady toho - především v éře, kdy mezinárodní teroristé hledají bezpečné přístavy v oblastech bezvládí - mohou být mnohem horší než ponechání diktatur u moci," pokračuje profesor.     

"Toto uvažování má své kořeny v historické paměti posledních období chaosu v jejich vlastních zemích. Blíží se starému tvrzení, jen v obměněné formě, že jeden den anarchie je horší než stovky let tyranie. Dle pohledu Moskvy příklady Afghánistánu po roce 1992, Iráku po roce 2003 a Libye po roce 2011 tento argument potvrdily natolik jasně, že není nutná žádná další diskuze," píše Lieven.    

"Ve Washingtonu proto rostou jisté nálady nechat Moskvu její intervenci v Sýrii provést a sklízet všechna výsledná rizika a nepopularitu, což z širšího myšlenkového schématu možná může z dlouhodobého hlediska rovněž posloužit zájmům USA. Mezi riziky pro ruskou vládu je i to, že ruské obyvatelstvo samotné se může obrátit proti intervenci, kterou podle průzkumů veřejného mínění zřejmě vidí v rozdílném světle než strategii Moskvy na Ukrajině. Pokud by Washington v této otázce učinil skutečnou a životaschopnou volbu, dala by se možná popsat jako ohavně cynický přístup USA. Má však Washington skutečně na výběr?" pokládá závěrem otázku komentář.      

EuroZprávy.cz se snaží svým čtenářům nabídnout pohled na události ze široké perspektivy. Našim cílem je nestranné zpravodajství, proto hledáme názory napříč politickým spektrem. Děkujeme za pochopení.