ROZHOVOR: Potrestání pachatelů chemických útoků v Sýrii? Nepříliš pravděpodobné, tvrdí expert na Střední východ Jan Daniel

Do jaké míry jsou události z Chán Šajchúnu s pětiletým odstupem vyšetřeny a rekonstruovány? Vidíte nějakou podstatnou otázku, která zůstává nezodpovězena?

Přijde mi, že s pětiletým odstupem je z chemického útoku v Chán Šajchúnu už pouze jedna z epizod konfliktu v Sýrii a že podstatných nezodpovězených otázek již mnoho není. S ohledem na počet obětí a svědectví přeživších se všechny strany konfliktu shodly, že byly použity chemické zbraně. Vyšetřovací komise OSN a Organizace pro zákaz chemických zbraní se jasně vyjádřila, že použitá látka – nervový plyn sarin – odpovídala složením chemickým zbraním vlastněným syrským režimem před jejich údajným zničením v roce 2013. Komise také poukázala na to, že plyn nejspíše unikl z letecké bomby, což silně ukazuje také právě na syrský režim, neboť mimo něj a Rusko neměl v té době v dané oblasti k dispozici letectvo. Zpráva tak ukázala na syrský režim jako na zodpovědnou stranu. Americká vláda zároveň označila konkrétní letadlo syrského vládního letectva a rekonstruovala jeho trasu ze syrské letecké základny. Otázkou tak zůstává asi spíše motivace, proč právě útok na tohle město v tuhle konkrétní dobu a samozřejmě kdo k tomu dal rozkaz a kdo byl do akce zapojený na syrské straně.

Kolem incidentu se objevilo značné množství konspiračních teorií a „alternativních“ vysvětlení, závěrům Vámi zmíněné komise OSN ze září 2017 navzdory. Velké pozornosti se jim dostávalo především v ruských či proruských médiích. Jak působily z pohledu odborníků na Sýrii, respektive blízkovýchodní region?

Syrský konflikt se od začátku povstání odehrával velmi silně jak na bojištích – či na ulicích obsazených demonstranty –, tak i v informačním prostoru. Z tohoto pohledu snaha Ruska a syrského režimu prosadit svoji verzi událostí v Chán Šajchúnu, které by svalily vinu na jiné aktéry, či alespoň co nejvíce zamlžit informace o tom, co se stalo, nabídnutím řady různých teorií, není příliš překvapivá. Tyto strategie použila ruská média i v jiných případech. „Alternativní“ teorie o tom, co se v Chán Šajchúnu vlastně stalo nicméně kolovaly poměrně široce. Na jedné straně je skutečně možné vystopovat zvýšenou aktivitu ruských, syrských a proruských médií v této oblasti, ale také je bohužel třeba vzít v potaz i nedůvěru ohledně tvrzení americké vlády o zbraních hromadného ničení v držení Spojených států nepřátelských režimů, jež se nese již od invaze do Iráku v roce 2003. Jinými slovy, konspirace a dezinformace jsou často silné právě v těch případech, kdy mohou hrát na stranu minulých křivd a ztráty důvěry.

Proč vlastně k nasazení chemických zbraní na syrském bojišti docházelo, a to jak ze strany syrského režimu, tak ze strany některých džihádistických organizací? Šlo čistě o psychologický efekt, nebo se očekával konkrétnější vojenský přínos?

Tohle se myslím liší případ od případu a zároveň je na to velmi těžké odpovědět. Nemáme přístup k lidem, kteří k použití chemických zbraní zaveleli a oni se nám nemuseli veřejně obhajovat. Nevíme ani, jestli šlo o rozhodnutí místních důstojníků, nebo šlo přímo od prezidenta Asada. Konkrétní vojenský přínos v případě Chán Šajchúnu nevidím, byť daná oblast byla v té době pod silnými leteckými údery ze strany ruského a syrského letectva a použití sarinu tak mohlo být vnímáno jako ona poslední kapka, která měla zlomit vůli obyvatelstva a zároveň třeba testovat co vlastně syrskému režimu a jeho armádě v té době projde. Podobně pak v rámci útoku v Ghútě nebo Chán al-Asalu v roce 2013. Psychologická a vojenská rovina tak ani nejsou odděleny. V případě džihádistických organizací byl myslím využit plyn přímo v bojových operacích, ale to je také důsledkem toho, že nedisponovaly letectvem, či pokročilými raketami, které by jim poskytly šanci zasáhnout území daleko v týlu jejich oponentů.

V souvislosti s útokem se hojně hovořilo o odpovědnosti Ruska, které v té době již rok a půl přímo vojensky podporovalo Asadův režim. Jak vnímáte ruský podíl na tomto aktu, který byl nepochybně válečným zločinem?

Ruský podíl na spáchání akce je těžké hodnotit, protože k tomu nemáme dost informací. Rusko se ale jednoznačně a veřejně postavilo za syrskou vládu jak v OSN, tak prostřednictvím svých médií a pokoušelo se zpomalit a znesnadnit vyšetřování události a následně odmítlo jeho výsledky. V tomto ohledu mu tak lze rozhodně přičíst podíl viny. Je také dobré připomenout, že zatímco po chemickém útoku v Ghútě v roce 2013 se Rusko zapojilo spolu s ostatními státy do tlaku na syrskou vládu, aby se vzdala chemických zbraní – byť odmítlo Asadovu vinu –, v roce 2017 se již nic takového nestalo.

Jak hodnotíte reakci Spojených států, které o pár dní později vyslaly na syrské vojenské cíle devětapadesát střel s plochou dráhou letu? Šlo o gesto, které mělo ukázat, že předchozí slova Washingtonu o nepřekročitelných liniích v Sýrii v podobě opakovaného nasazení chemických zbraní nebyla planým výkřikem? Nebo měl úder jasný vojenský účel?  

Je třeba říci, že úder USA byl stále velmi symbolický a o vojenském účelu, myslím, není přes několik zničených letadel a poškozeném letišti možné příliš mluvit. Samozřejmě, na rozdíl od roku 2013 a chemickém útoku v Ghútě, po kterém zemřely stovky lidí na opozičních územích, tentokrát Spojené státy udělaly alespoň něco a ukázaly schopnost reakce. Zároveň byl ale syrský režim z použití chemických zbraní obviněn znovu v roce 2018 po útoku v Dúmě.

Je realistické, že by osoby, které nasazení chemických zbraní v Sýrii nařídily a vykonaly, někdy stanuly před soudem?

S ohledem na současný vývoj konfliktu si myslím, že to není příliš pravděpodobné. V Sýrii prozatím ani náznakem nedochází k proměně vládnoucího režimu, který veškerou odpovědnost za použití chemických zbraní odmítá.

Sýrie po skončení nejtvrdších bojů do výrazně zmizela z hledáčku světových médií. Jaká je v současnosti pozice Asadova režimu? Lze hovořit o jeho faktické konsolidaci?

Asadovi se skutečně s ruskou a íránskou pomocí povedlo otočit vývoj konfliktu a dostat výraznou část Sýrie pod svoji kontrolu. Zároveň se Asadovi podařilo navázat diplomatické styky s některými svými dřívějšími oponenty, například Spojenými arabskými emiráty. Současná Sýrie je nicméně zamrzlým konfliktem, neboť část země je stále pod kontrolou ozbrojených islamistických odpůrců Asadova režimu, část je okupována Tureckem a část je pod kontrolou kurdských sil a jejich spojenců. Konsolidace režimu tak probíhá pouze na části syrského území, a i zde jde sice o konsolidaci politické a vojenské kontroly, ale syrská ekonomika je zároveň v naprostém rozvratu a nejde tedy mluvit o nějakém návratu do normality. Otázkou také je, jak se v Sýrii promítne současný konflikt na Ukrajině, kdy se často mluví o hrozbě nedostatku jídla. Konsolidace se tak může ukázat jako poměrně křehká.