ANALÝZA | Překvapivý obrat: Islámský stát žije, Sýrie se chce stát spojencem USA

Návštěva syrského prezidenta v Bílém domě ukázala, že Damašek se snaží proměnit dosavadní neformální kontakty v oficiální partnerství. Syrský lídr Ahmed aš-Šár předložil americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi závazek aktivně se zapojit do potírání rozptýlených buněk extremistů, zdůraznil, že jeho bezpečnostní aparát už řadu měsíců provádí operace založené na sdílených informacích a že je připraven tento rámec dál prohloubit. Současně se snažil naznačit, že jeho vláda dokáže být spolehlivým prvkem při stabilizaci teritoria, které se po pádu předchozího režimu stalo útočištěm přežívajících militantních struktur.

Trump přijal tento signál s opatrností. Americká strana zdůraznila, že jakákoli podpora je podmíněna transparentními kroky syrské vlády a že koalice očekává měřitelný pokrok při rozkrývání buněk přesunutých do hustě obydlených zón. Washington dal zároveň najevo, že je ochoten poskytovat zpravodajské a operativní kapacity, pokud Damašek skutečně zasáhne proti sítím, které využívají chaosu po pádu minulého režimu. Informoval o tom americký list New York Times.

Země, jež ještě nedávno sloužila extremistům jako základna a jejíž současný prezident má za sebou komplikovanou minulost propojenou zejména s Al-Káidou, se pokouší legitimizovat nový kurz a přistoupit ke koalici, již dříve odmítala. Tento krok přichází v okamžiku, kdy jsou radikální struktury sice oslabené, ale nikoli eliminované, a kdy se objevují nové odštěpenecké skupiny ochotné zaplnit volný prostor. Jakékoli vzniklé bezpečnostní vakuum okamžitě vyvolává dominový efekt na okolní státy.

Na jedné straně může formalizovaná spolupráce omezit manévrovací prostor extremistických frakcí. Na straně druhé ale vnáší do regionu nový, zatím nevyzkoušený model spolupráce, jehož výsledky nejsou zaručené. Jisté je pouze to, že tento krok otevírá novou fázi mocenského soupeření na Blízkém východě a že jeho dopady mohou být výrazně složitější, než se na první pohled zdá.

Mír s Izraelem je zatím nedosažitelný

Pokud má být změna syrského kurzu vůči mezinárodní koalici skutečně udržitelná, musí ji doplnit krok, který je pro stabilitu země ještě zásadnější – tím je dosažení klidového, ale ideálně mírového stavu s Izraelem. Přestože jednání údajně pokročila, jak informovala turecká Anadolu Agency, jejich jádro zůstává mimořádně křehké.

Syrský prezident ve svých veřejných vystoupeních jasně deklaroval, že akceptovatelnou základnou pro finální dohodu je návrat k hranicím existujícím před prosincovou eskalací, zatímco současné izraelské požadavky – zejména snaha vytvořit koridor hluboko do syrského vnitrozemí pod záminkou ochrany menšin – posouvají diskusi směrem, který Damašek oprávněně vnímá jako narušení suverenity.

Současná jednání tak odhalují zásadní asymetrii. Izrael jedná z pozice síly, posílený vojenskou převahou i tím, že předchozí příměří bylo jednostranně prohlášeno za neplatné. Sýrie naopak usiluje o zastavení náletů a obnovení hranic, které kdysi zajišťovaly relativní rovnováhu. Tato zjevná nerovnováha vysvětluje, proč je syrské vedení zároveň ochotno jednat přímo s Washingtonem. Bez americké garance nedává mírová smlouva žádnou reálnou šanci na naplnění.

Damašek má přitom oprávněné obavy. Jakákoli dohoda, která by legitimizovala trvalé přesuny izraelských sil nebo institucionalizovala nové bezpečnostní zóny, by dále rozkouskovala již tak oslabený stát. Na druhé straně však právě stabilizované vztahy s Izraelem představují jedinou cestu, jak zastavit pokračující destrukci infrastruktury, omezit přesuny ozbrojenců a vytvořit prostor pro obnovu hospodářství i návrat vysídlených obyvatel, jak upozornil server Conversation.

Syrské vedení proto manévruje pod dvojitým tlakem – potřebou ukončit izraelské operace na svém území a rizikem, že podpis pod nevýhodnou dohodu by otevřel cestu k dalším územním ztrátám. Z dlouhodobého hlediska však jakákoli regionální stabilizace – včetně účasti v koalici proti extremistickým skupinám – zůstane jen provizorní, pokud Sýrie nedosáhne příměří, které jí obnoví kontrolu nad hranicemi a ukončí izraelské zásahy. Bez toho zůstane bezpečnost země pouze iluzí, a všechny dosavadní kroky směrem ke spolupráci s mezinárodními partnery budou stát na příliš vratkém základě.

Nekonečná otázka íránského vlivu

Navázat syrskou účast v koalici proti extremistickým skupinám na vyřešení otázky íránského vlivu je nevyhnutelné, protože právě tento faktor dlouhodobě komplikoval jakékoli regionální vyvažování. Současné vedení v Damašku se snaží prezentovat zásadní obrat. Podle serveru Iran International tvrdí, že vyřadilo z provozu pozice íránských jednotek i struktur napojených na libanonské milice a že se distancuje od starých aliančních schémat. Pokud je tento krok skutečně realitou a nikoli jen deklarací, představuje jeden z nejzásadnějších bezpečnostních posunů v poválečné Sýrii.

Odtržení od Íránu má však hlubší rovinu než jen odstranění cizích bojovníků. Představuje pokus vyvázat se z roky trvající role spojence, který na svém území toleroval íránské tranzitní kanály, infrastrukturu a zpravodajské operace – a kvůli nim absorboval opakující se izraelské údery. Dnešní syrské vedení se proto snaží přesvědčit Washington i regionální aktéry, že jeho teritorium už neslouží jako nástroj cizích mocí a že nová neutralita není taktickým úskokem, ale strategickou volbou. To je pro koalici proti extremistům klíčové. Přítomnost Íránem podporovaných sil byla pro Izrael i USA jedním z hlavních důvodů k zásahům na syrském území.

Z tohoto úhlu pohledu má Damaškem deklarované „vyhoštění“ íránských a proíránských sil dvojí význam. Zaprvé, odstraňuje překážku pro přímější bezpečnostní spolupráci se Spojenými státy – oba aktéři se dlouhodobě dostávali do konfliktu právě kvůli íránské stopě. Zadruhé, vytváří podmínky pro jednání s Izraelem, který přítomnost íránských struktur v minulosti používal jako hlavní argument pro permanentní zásahy na syrském území. Syrské vedení nyní zdůrazňuje, že odstranilo hrozbu, kterou Izrael desetiletí uváděl jako legitimaci své intervenční strategie, a že tím pádem není důvod pokračovat v eskalaci.

Realita je však o poznání složitější, jak upozornil server The Arab Weekly. Írán sice po pádu předchozího režimu Bašára Asada ztratil politické krytí, ale jeho vliv nezmizel lusknutím prstu. V zemi zůstávají reziduální sítě, logistická infrastruktura a místní aktéři s dlouhodobými vazbami na Teherán. A přestože nové syrské vedení vede politiku jakéhosi odstoupení od regionálních sporů, jeho schopnost tento vliv skutečně neutralizovat není neomezená. Koalice proti extremistům to dobře ví – íránské struktury představovaly jeden z prvků regionálního rizika, které komplikovalo koordinaci.

K tomu je třeba připočítat ještě jeden faktor. Írán ztrátou Sýrie jako spojence utrpěl výrazné oslabení regionální projekce své moci. Damašek tuto změnu využívá jako argument, že jeho teritorium už není bojovou zónou v širším konfliktu mezi Izraelem a Íránem. Pokud by se tento stav stabilizoval, mohla by mezinárodní koalice konečně operovat v prostředí, kde není bezpečnostní partnerství hluboce kontaminováno konkurenčními agendami.

Výsledek však zatím vůbec není jistý. Syrská snaha distancovat se od Teheránu sice otevírá prostor pro bezpečnostní spolupráci a mírová jednání, ale zároveň vytváří vakuum, které se může pokusit vyplnit kdokoli – od zbytků extremistických skupin po místní ozbrojené frakce. Vztahy Damašku s Washingtonem i s Izraelem budou tedy záviset na tom, zda dokáže nejen deklarovat, ale i reálně udržet íránský vliv mimo svůj politický a bezpečnostní systém.

Nejpalčivější otázka: Islámský stát

Navzdory změně režimu v Damašku, odchodu íránských a libanonských milic a probíhajícím jednáním s Izraelem zůstává nejpalčivější otázkou bezpečnosti Sýrie něco mnohem prozaičtějšího – samotné přežití a adaptace struktur Islámského státu. Chalífát ve formě území sice padl, ale jádro organizace nikoli, varovalo ve své analýze Mezinárodní centrum pro boj proti terorismu.

V syrsko-iráckém prostoru stále operují řádově tisíce bojovníků, kteří kombinují klasickou povstaleckou taktiku s terorem vůči civilistům a menšinám. Navíc se ukazuje, že každé mocenské vakuum – ať už způsobené střídáním režimů v Damašku, spory mezi povstaleckými frakcemi nebo turecko-kurdsko-arabskou rivalitou na severu – je pro ISIS příležitostí, nikoli problémem.

Nové syrské vedení a de facto vládnoucí struktury narážejí na zásadní dilema. Mají současně konsolidovat vlastní moc, získávat legitimitu u obyvatelstva a zároveň být tím, kdo zabrání návratu ISIS do měst a strategických oblastí. Přitom platí, že jakýkoli tlak na inkluzivitu a ochranu menšin – Alavitů, Kurdů, křesťanů či Drúzů – může uvnitř islamistických struktur vyvolávat odpor a odštěpování radikálnějších křídel směrem k ISIS. Čím více bude nové vedení v Damašku nuceno „civilizovat“ svou politiku kvůli Západu a mezinárodním financím, tím více se otevírá prostor pro tvrdé jádro džihádistů, které se nebude štítit přeběhů a sabotáží.

Kritickou slabinou celého systému jsou věznice a tábory, kde jsou soustředěni bývalí bojovníci ISIS a jejich rodiny. Desítky tisíc lidí z desítek států – včetně evropských – zůstávají v právním a bezpečnostním limbu, který je ideálním inkubátorem pro další radikalizaci. Pokud se rozpadne současné uspořádání, v němž kurdské síly pod americkým patronátem hlídají tisíce vězňů, hrozí scénář útěků, který by řádově zvýšil operační kapacitu ISIS v regionu. Únavě Západu ze „syrského problému“ přitom odpovídá i škrtání finanční podpory pro tábory – čím horší podmínky, tím snazší je pro ISIS verbovat nové stoupence.

Současně je nutné vnímat, že syrské bojiště je jen jednou větví širšího fenoménu. Struktury napojené na ISIS, zejména jeho afghánská větev, prokazují schopnost plánovat vysoce smrtonosné útoky v Rusku, Íránu i na Západě a systematicky pracují s „franchisovým“ modelem teroru, na což upozornila třeba americká stanice CNN. Snaží se inspirovat jednotlivce k nízkonákladovým útokům v Evropě či USA bez přímého operačního řízení. Každá další eroze státnosti v Sýrii a Iráku a každé další mediálně viditelné selhání v zacházení s vězni zvyšuje atraktivitu značky ISIS pro radikalizované jedince od Los Angeles po Moskvu.

Z hlediska koalice, do níž se nyní Sýrie snaží vstoupit, z toho plyne nepříjemný závěr. Bez dlouhodobé, koordinované a politicky nepopulární práce – od správy táborů přes repatriaci vlastních občanů až po skutečnou integraci menšin v poválečné Sýrii – bude boj proti ISIS jen sérií taktických vítězství, která maskují strategické selhání.

Mír s Izraelem, omezení íránského vlivu a nové uspořádání syrské politiky mohou zlepšit regionální rovnováhu, ale pokud se podaří pouze „zatlačit“ ISIS do podzemí, nikoli rozbít jeho sociální základnu a mezinárodní sítě, zůstane syrské území – a s ním i Evropa a USA – ve stínu hrozby, která se zdánlivým klidem jenom posiluje.