Za pučem v Turecku stojí dva generálové. Země klouže do chaosu Blízkého východu, píše prestižní list

Öztürk je bývalým velitelem tureckého letectva, který z armády odešel do důchodu loni v srpnu. Stále byl ale členem Nejvyšší vojenské rady. Druhým údajným pučistou je Metin Iyidil, který sloužil jako velitel výcvikového centra pro pozemní jednotky.

Podle prozatímního náčelníka generálního štábu Ümita Dündara se dosud podařilo zadržet 2839 pučistů, kteří pocházejí hlavně z řad armádního letectva, četnictva a některých členů tankových divizí.

Turecko klouže do chaosu Blízkého východu

Sekulární řád Turecka v minulém století vybudoval "otec Turecka" Mustafa Kemal Atatürk, ale v tomto století se státní zřízení za vlády Recepa Tayyipa Erdogana pomalu přiklonilo k neoislámskému směru, napsal v analýze listu Financial Times David Gardner.

Vojáci s tanky obsadili televizní stanice, letiště i mosty. Státní televize TRT přestala vysílat. Ve vzduchu hvízdaly stíhačky. Erdogan, trojnásobný premiér a nyní prezident, který si zvykl rušit disidentské noviny a stanice, věznit novináře a umlčovat sociální média, musel promluvit k národu přes videoaplikaci FaceTime prostřednictvím mobilního telefonu, který držel v ruce turecký novinář CNN.

Jedním z důvodů Erdoganova pozoruhodného politického úspěchu je skutečnost, že se liberálové a levičáci vzdali politické kultury, jež co desetiletí vyústila v nějaký převrat, a když se Erdoganova umírněná Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) postavila mocným tureckým generálům, tak ji podpořili.

Armáda se pokusila AKP zakázat po jejím druhém masivním vítězství ve všeobecných volbách v roce 2007, ale ustoupila po mohutné vládní čistce, která poslala jednoho z deseti generálů za mříže a připravila vrchní velení armády o značnou část moci.

Aby se mu to mohlo podařit, opřel se Erdogan o údernou sílu policie, žalobců a špehů loajálních Fethullahovi Gülenovi, islámskému imámovi žijícímu v USA. Jak vojenské soudy nabraly ještě epičtější šíře, obrátila se AKP i proti stoupencům Güllena, kteří v roce 2013 zahájili vyšetřování korupce v Erdoganově vnitřním mocenském kruhu.

Zuřivost tohoto meziislámského boje podlomila kolena tureckým institucím a vynesla zpět do mocenského kruhu tureckou armádu. V ní panuje nespokojenost. Nejen proto, že ztratila dřívější vliv, ale také kvůli turecké politice v Sýrii. Vláda až donedávna dovolovala příliv dobrovolníků a zbraní do Sýrie, což umožnilo Islámskému státu (IS) vybudovat si v zemi síť svých buněk.

V loňském roce IS bombardoval cíle spojené se znovu rozdmýchaným kurdským povstáním, proti němuž Ankara bojuje už tři desetiletí. Letos už IS míří proti tureckému státu, a to nejen červnovým krvavým útokem na letiště v Istanbulu. A armádě připadá, že reakce Erdogana je přinejlepším vlažná.

Turecko bude nyní čelit nové čistce svých bezpečnostních sil. Především ale tato epizoda ještě více oslabí imunitní systém členské země NATO, která klouže z Evropy do blízkovýchodního chaosu.