Brutalita Islámského státu? Nové a nové masové hroby a nikoho to nešokuje, varuje publicista

Méně obětí, stejná brutalita

Po hrůzách holocaustu jsme se měli držet kréda "nikdy nezapomeneme" a tuto frázi aplikovat jak na masové vraždění v minulosti, tak na podobné akce v budoucnosti, bez ohledu na počet obětí, deklaruje publicista. Dodává, že taková budoucnost nyní nastala, aniž bychom se uvedeného motta jakkoliv, byť náznakem drželi.  

Korespondent vítá, že agentura Associated Press (AP) pečlivě dokumentuje dosavadní nálezy v Iráku a Sýrii, kde bylo objeveno 72 masových hrobů obsahujících dle odhadů mezi 5200 a 15000 lidskými těly. Mnoho z těchto obětí byli jezídové, příslušníci náboženské menšiny složené z etnických Kurdů, které si IS vybral k vyhlazení či zotročení, připomíná Nagorski. Poukazuje, že zprávy AP zdůrazňují, že se jedná pouze o dosud známé masové hroby, přičemž mnoho dalších bude ještě objeveno.   

Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.

"Přesto tento mrazivý příběh zřejmě nepřitáhne dostatek pozornosti ve zpravodajském prostředí, kterému dominuje prezidentský duel Hillary Clintonová-Donald Trump, daňové problémy Applu v Irsku a rozhodnutí hráče amerického fotbalu nepovstat při zaznění národní hymny," zoufá si publicista.

Dnešní nezájem podle Nagorského kontrastuje se šokem, který zasáhl lidi poté, co spojenecká vojska osvobodila německé koncentrační tábory na konci druhé světové války. Publicista připouští, že počty obětí tehdy a nyní jsou zcela jiného rozsahu, ale konstatuje, že základní brutalita obou případů je téměř stejná.   

"Většina z nich nahých, všichni kost a kůže...mnoho těl mělo díru po kulce na zádi lebky. Bylo nám z toho zle od žaludku a šíleli jsme, že jsme dokázali jen svírat pěsti. Nemohl jsem ani mluvit," cituje Nagorski dopis poručíka americké armády Williama J. Cowlinga, příslušníka 42. pěší divize, která vstoupila do Dachau a osvobodila téměř 32 tisíc přeživších v hlavním táboře, který svým rodičům popsal hrůzný nález vlaku plného mrtvol.  

Zatnout pěsti nestačí

Brzy však vítězní spojenci učinili mnohem více, než aby pouze zatínali pěsti, zdůrazňuje publicista. Podotýká, že proběhly soudy s předními nacistickými představiteli, přičemž část z nich byla hnána k zodpovědnosti za pekelné podmínky v táborech, byť se nejednalo o bezchybný přístup. Jakmile začala studená válka, vítězové do značné míry ztratili zájem prosadit spravedlnost a mnoho vrahů se vrátilo do běžného života, aniž by čelili jakýkoliv důsledkům, kritizuje Nagorski.  

Nicméně malá odhodlaná skupina lovců nacistů odmítla zapomenout, připomíná publicista s tím, že položila základ pro další procesy, které pokračují fakticky dodnes. Princip "nikdy nezapomeneme" tak mohl ve vztahu k minulosti ustoupit do pozadí, ale nikdy zcela nezmizel, deklaruje korespondent.  

Za skutečný problém tak Nagorski označuje přístup k dnešním hrůzám a naši neschopnost zaměřit se na ně déle než po jeden zpravodajský cyklus. Situaci nepovažuje za čistý důsledek internetového věku, přičemž odkazuje na Knihu smíchu a zapomnění českého spisovatele Milana Kundery z roku 1979, která vysvětluje, že krvavý masakr v Bangladéši rychle zakryl vzpomínky na sovětskou invazi do Československa, atentát na Salvadora Allendeho utopil povyk ohledně Bangladéše a tak to šlo dále, dokud se na vše nezapomnělo. 

Kundera také zmínil kambodžskou genocidu, pokračuje Nagorski. Dodává, že od té doby se událo podobné masové vraždění ve Rwandě, Srebrenici či Darfúru. Odkazuje i na opačný pohled prezentovaný známými slovy polského držitele Nobelovy ceny za literaturu, básníka Czeslawa Milosze, která jsou vepsána v památníku v Gdaňských loděnicích na památku dělníků, kteří padli za oběť komunistickému režimu během protestů v roce 1970:   

Vy, kteří jste ublížil prostému člověku, vysmívajíc se tomu zločinu, neciťte se v bezpečí. Básník nezapomíná. Můžete zabít jedince, ale další se narodí. Slova jsou napsána, skutek a datum.

Kunderova pesimističtější vize podle Nagorského bohužel zřejmě vítězí. Slova, činy a data mnohdy splývají dohromady, oběti jsou příliš často zapomínány i v momentě, kdy jsou objeveny jejich ostatky, kritizuje publicista. To považuje za tiché svědectví o lhostejnosti světa.