Blíží se důležité referendum. Protiuprchlické strany v něm ale nemají významné slovo

1. Opoziční strany nemohou zaručit přistoupení Turecka do EU

Díky Erdoganově osobnosti se Turecko odcizuje Evropě, do které by rádo patřilo. Sekulární oponenti prezidenta by mohli na tento odklon od evropských hodnot upozornit. Jejich nevýhodou však je, že nedokáží zaručit Turecku, že vstoupí do EU. V Turecku momentálně roste přesvědčení, že Evropa je vůči Turecku nepřátelská a proevropské strany jsou nedůvěryhodné.

Od roku 2004-2014, zprávy EU hodnotily pozitivně Erdoganovu vládu a kroky, které učinil k demokratizaci země. Konečný verdikt významných hráčů EU jako je Francie a Německo, však byl odmítavý. Erdoganova slova o zradě Evropy ve světle převážně pozitivního hodnocení se tak zdají být velmi přesvědčivá a odůvodněná a jeho oponenti nemají žádné páky na EU, kterými by je dokázaly přebít.

 2. Erdogan nabízí nejvěrohodnější ekonomický program

Opoziční strany též postrádají přesvědčivý ekonomický plán na zlepšení neuspokojivého hospodářského stavu země. Erdogan dokázal chránit zemi před nejhroznějšími důsledky světové hospodářské krize v roce 2008 a udržet ekonomický růst země. Nezdá se, že by Turci ztratili důvěru v jeho schopnosti a v krátkodobém a střednědobém horizontu je Erdogan a jeho strana stále nejlepší možností. Jiné strany nedokázaly předložit dostatečně přesvědčivou alternativu.

Navíc, Turecko se nyní orientuje na jiné ekonomické hráče než je EU a Čína. Normalizace vztahů s Ruskem a Izraelem by mohla přinést vzpruhu v poslední době těžce zkoušenému turistickému průmyslu a Turecko si hodně slibuje od zvýšení obchodů s zeměmi Středního východu. Erdoganova snaha obejít ekonomický potenciál EU ale může být právě tím, za co by mu Turci mohli vystavit nelichotivý učet – pro obyčejné Turky je členství v EU stále kýženou metou.

3. Erdogan nabízí bezpečí

Svým siláckým stylem politiky dokázal Erdogan u mnoha občanů Turecka pocit, že právě on je tou správnou osobou pro bezpečnost země. Turecko v poslední době bylo svědka mnoha teroristických útoků, od Kurdistánských separatistů k IS. Roli také sehrál vojenský puč, ze kterého Erdogan viní organizaci islámského klerika Fethullaha Gülena.

Erdoganovo ustání tohoto útoku zvedlo jeho popularitu až historicky vysoko. Turci se též dívají s nedůvěrou na západní podporu kurdských milicí a Erdoganův nekompromisní postoj vůči kurským „teroristům“ jim imponuje. Erdogan si je též získal tím, že bojuje s IS v Sýrii, zdánlivě bez pomoci USA a vlastními silami.

4. Turci souhlasí s pomocí Sýrii

Otázka syrské krize je velmi pro Turecko velmi podstatná. V Turecku nyní přebývají tři milióny syrských uprchlíků. Jako v evropských zemí a USA, i zde se objevují hlasy kritizující vysoký počet přijatých uprchlíků a upozorňující na bezpečnostní a ekonomické dopady, které to přináší. V nedávném projevu, Kemal Kilicdaroglu, vůdce hlavní opoziční strany CHP, který sází na protiuprchlickou kartu, řekl, že„ první věc, kterou udělají, když „ano“ (hlasy souhlasící s přeměnou Turecka na prezidentský systém) hlasy převáží, je, že dají občanství Syřanům.

Pokud převáží „ne“ hlasy, nemohou tak učinit. Když řeknete: ‚ať jsou mé děti nezaměstnaní, ať malé živnostníci zchudnou,“ pak budete hlasovat pro ano.“ Nicméně, nelze si moc dobře představit, že na podobnou rétoriku by Turci slyšeli v takové míře jako Britové, Američané či Holanďané. Pro většinu Turků jsou Syřané skutečné oběti a humanitární pomoc se jim zdá být vhodným jednáním.

5. Touha změnit politické zřízení země, vnímané jako neefektivní

Mezi Turky vládne konsensus, že ústava, uvedená v činnost v roce 1982 členy vojenského převratu, by měla být nahrazena či přinejmenším významně přepracována. Žádní politická strana ale nedokázala získat majoritu, aby tak učinila a Turci si od referenda slibují, že zrovna ono toho dosáhne. Diskuze se nicméně točí kolem polarizační osoby Erdogana, kterému by proměna parlamentního systému na prezidentský poskytla značnou moc.

Pro nacionalistické Turky je celá proti-Erdoganova kampaň podezřelá jako pokus kurdských opozičních skupin a Západu zdiskreditovat tureckého prezidenta a Turecko s ním. Zvláště mezi zahraničními Turky jsou preference na straně Erdoganovi vize silného Turecka, nikoliv na straně západní ideje „demokratického“ Turecka.

O co se hraje v referendu

Referendum významně posílí pravomoci prezidenta. Premiérský úřad bude zrušen, hlavou exekutivy se stane prezidentem, který zároveň zůstane hlavou státu. Bude moci jmenovat ministry, připravovat rozpočet, volit většinu vyšších soudců, uzákonit určité zákony bez souhlasu parlamentu jen svým dekretem, ohlásit výjimečný stav a rozpustit parlament.

Parlament pozbude moci kontrolovat a prošetřovat ministry, nicméně s dvou třetinovou většinou by mohl dát prezidenta k soudu. Počet poslanců se zvýší z 550 na 600. Prezidentské a parlamentní volby budou ve stejný den každých pět let. Prezident bude moci kandidovat jen dvakrát, vyjmenovává BBC změny, které by úspěšné referendum mělo přinést.