Kdo je pravým vítězem tureckého referenda? Odborníci o Erdoganovi pochybují

Necelých 48 milionů voličů se zúčastnilo referenda, ve kterém asi o 1,3 milionu více voličů hlasovalo pro „ano“, co se týče odsouhlasení zvláštních pravomocí tureckému prezidentovi. 51% procent hlasů je o něco více, než kolik obdržela Erdoganova vládnoucí stran AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje) ve všeobecných volbách v listopadu 2015. Přesto se čekal lepší výsledek, vzhledem k tomu, že AKP se v referendu spojila s pravicovou MHP (Nacionálně činná strana), podotýká server Middle East Eye.

Opozice začala rychle kritizovat referendum kvůli údajným nesrovnalostem s hlasovacími lísky, které v počtu až 1,5 miliónů měly být neregistrované, a přesto byly úřady povolené, i když je to vysoce neobvyklé. Opozice chce přepočítat až 40% procent ze 48 milionů odevzdaných hlasů. Erdogan, ani AKP si nedělá z opozice velké vrásky. Díky své velké roztříštěnosti opozice není schopná být skutečně účinnou protiváhou vládě. Hlavní soupeř AKP, CHP (Republikánská lidová strana), je odtržená od skutečnosti. Erdogan o ní prohlásil, že brzy bude patřit do muzea vyhynulých politických druhů.

Odborníci ale upozorňují, že výsledky referenda mohou opozici výrazně pomoci. Některé skutečnosti, které referendum odhalilo, by mělo AKP a Erdoganovi dělat starosti. Stanovisko „ne“ převládlo v 10 klíčových provincií v jihovýchodním Turecku, což ukazuje, že Kurdové odmítnou přijmout novou ústavu. „Ne“ bylo také nejčastěji zakroužkovanou odpovědí v pěti největších tureckých městech, ačkoliv v Ankaře a Istanbulu to bylo dost těsné. Bez podpory měst hrozí AKP, že se stane stranou konzervativních provinciích, varuje Middle East Eye.

Omer Taspinar, vedoucí pracovník v Brookings Institution,upozorňuje, že „ne“ ve velkých městech, zvláště v Istanbulu, jehož byl Erdogan starostou a kde konstantně vítězil od roku 1994, ukazuje, že někteří z urbanizovaných AKP příznivci ho opustili. Podle Taspinara to dává prostor pro opozici, pokud se dokáže sjednotit. Pak bude schopná Erdogana porazit.

Howard Eissenstat, docent na St Lawrence University a pracovník Project on Middle East Democracy, upozorňuje, že vzhledem k faktu, jak hlas opozičních stran a médií byl umlčován a jak tvrdě stát pracoval na tom, aby převládlo „ano“, si „ne“ vedlo až překvapivě dobře. Erdogan však s největší pravděpodobností si toto varování nevezme k srdci. „Je nepravděpodobné, že by buď zpomalil jeho upevňování moci nebo natáhl ruku smysluplným způsobem směrem k opozici. Slíbil, že hlasování ‚ano‘ povede k větší stabilitě a k návratu ekonomického růstu. Domnívám se, že ani jedna z těchto věcí není pravda,“ říká Eissenstat.

Gonul Tol, ředitel Middle East Institute's Centre for Turkish Studies,, věří, že očividná ukázka neschopnosti Erdogana mobilizovat národ na požádání jej donutí k tomu, aby přijal mnohem umírněnější postoj vůči svým odpůrcům – a to včetně Kurdů. Aby vyhrál prezidentské volby v roce 2019, bude muset získat na svou stranu co největší možné procento příznivců, a podpora Kurdů může být klíčová. V referendu si u nich Erdogan vedl lépe než se čekalo.

Aykan Erdemir, vedoucí pracovník v Foundation for Defence of Democracies, považuje to, že Kurd na východě hlasoval stejným způsobem jako sekulární Turek na západě, za začátek nové éry a obrovsko příležitost pro opozici proti Erdoganovi. „ To ale vyžaduje vizionářské vedení. Čísla zde jsou, energie zde je. Zda-li někdo z toho dokáže čerpat, je otázka za milión dolarů,“ říká Erdemir.

Co na to EU

Kromě vnitřní opozice se bude muset vláda v čele s Erdoganem vypořádat i vnější opozicí, jmenovitě s EU, pro kterou budou problematické některé sliby toho, co Erdogan chystá udělat, jako je zavedení trestu smrti. Jean-Claude Juncker, předseda Evropská komise, vydal spolu s Federicou Mogheriniovou, vysokou komisařkou EU pro vnější záležitosti, a Johannesem Hahnem komisařem pro evropskou sousedskou politiku a rozhovory o rozšíření, společné prohlášení, ve kterém slibuje, že OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) vyšetří údajné nesrovnalosti v referendu. Takový ostrý přístup EU k Turecku je dost neobvyklý, a zřejmě souvisí s obviněním z nacismu, které Erdogan adresoval Nizozemsku a Německu.

Ragip Soylu, dopisovatel Washingtonu pro turecké Sabah noviny, tvrdí, že mezinárodní média – jejichž obraz velmi ovlivňuje stanovisko EU – se až příliš soustředila na kontroverzní osobu Erdogana a opomenula sociální, kulturní  apolitický kontext referenda. Turecko v posledních letech a měsících prošlo těžkými krizemi. Turci si proto zvolili „ano“, které pro ně znamená stabilitu a silnější vládu schopnou vyhnout se a zamezit krizím.