Raději žít v Izraeli než v Palestinském státě a v arabských státech, ukázal průzkum mezi arabskými Izraelci. Přesto je Izrael vnímá jako nebezpečí

Nový zákon schválený v červenci ustanovuje Izrael jako domov židovského národa, který má jediný právo na národní sebeurčení v tomto státě. Jediným oficiálním jazykem se stala hebrejština. Arabštině byl přiznán „zvláštní status“ díky kterému je možné ji nadále používat při styku s úřady.

Zákon byl odsouzen jako rasistický ze strany arabských poslanců, ostrou kritiků sklidil i od některých izraelských politiků či amerických židovských politických organizací. Jedním z těchto kritiků je i izraelský bývalý ministr zahraničí Šlomo Ben Ami, podle něhož je zákon  v přímém rozporu z Deklarací nezávislosti z roku 1948 a Základním zákonem: Lidská důstojnost a svoboda z roku 1992 (Izrael nemá klasicky psanou ústavu, její místo zastupují Základní zákony, postupně přijímané jednotlivé kapitoly nepsané ústavy – pozn. redakce), které zaručují individuální práva Židů a Arabů.

Arabská izraelská menšina si dlouhodobě stěžuje na to, že ačkoliv podle zákonů by měla mít stejná práva jako židovští občané Izraele, není tomu tak a její členové jsou ve skutečnosti občané druhé kategorie. Příkladem toho může být výstavba a kultivace arabských vesnic. Žádná nebyla postavena od založení Izraele – velký kontrast v porovnání s izraelskou vládou podporovanou stavbou židovských osad na okupovaném Západním břehu Jordánu, které jsou dle nového zákona věcí „národního významu.“

Podle průzkumu Indexu židovsko-arabských vztahů klesla v roce 2017 s porovnáním s rokem 2015 míra podpory, kterou arabští Izraelci vyjadřovali vůči myšlence Izraele jako výlučně židovského státu. Zatímco v roce 2015 se o Izraeli jako o židovském a demokratickém státu vyjadřovalo 53,6% oslovených ze 700 arabských Izraelců, v roce 2017 to bylo 49,1%. Uznání Izraele jako státu, který udržuje židovskou většinu (tj. Sionistický stát), kleslo z 42,7% na 36,2%. V roce 2015 bylo 60,3% Arabů smířeno s Izraelem jako státem se židovskou většinou, v roce 2017 to bylo už jen 44,6%. Právo na existenci Izraele uznávalo v roce 2015 65,8% arabských Izraelců, v roce 2017 to bylo 58,7%.

Přesto Arabští Izraelci se často vyjadřují o Izraeli jako o místě, kde chtějí žít. Takřka 62% arabsko-izraelských respondentů věří, že Izrael je dobré místo k žití( v roce 2015 si to myslelo 64% respondentů) a 60% z nich by nechtělo žít jinde (58,5% v roce 2015). 55,8% dodává, že při pohledu na chaos v arabském světě jsou rádi, že žijí v Izraeli( 64,2% v roce 2015) a 77% (72,2% v roce 2015) by nechtělo odejít do palestinského státu, pokud by byl ustanoven.

Arabští Izraelci se stavěli skepticky k myšlence mírumilovného palestinského státu i v jiném průzkumu. 57, 6% respondentů z této skupiny v posledním průzkumu Indexu míru zkoumaného Institutem pro demokracii Izraele a Telavivskou univerzitou, souhlasí s tvrzením, že „většina Palestinců se nespokojila s existencí Izraele a zničila by jej, kdyby mohla." Nicméně, drtivá většina (94,1%) arabských Izraelců podporuje založení palestinského státu, alespoň v principu. 55% si však myslí, že je nemožné jej vytvořit za stávajících podmínek.

Podle Amiho uvedené údaje ukazují, že arabští Izraelci nejsou inherentně proti Izraeli a jsou i smířeni s tím, že se jedná o primárně židovský stát. Proč tedy zavádět zákony, které to vyloženě říkají? Podle Amiho je to jen politická hra současného izraelského premiéra Benjamina Netanjahu, který v roce 2015 vyhrál volby s heslem, že pokud nebudou Židé volit, rozhodnou o osudu země „hejna“ Arabů putující k volebním urnám. Zákon je jen pokračování této nacionalistické politiky, myslí si Ami.

Israel News poukazují na možné problémy marginalizace arabských Izraelců. Ti tvoří až 17% studentstva izraelských univerzit. Pro stát jejich vzdělání však představuje spíše hrozbu. Nelze si je tak snadno „koupit“, naopak vzdělaní lidé mají větší požadavky na své živobytí, jejichž nesplnění bývá doprovázeno s pocitem hořkosti. Pokud bude stát pokračovat ve svém rozdělování Židů a Arabů, může dojít k vzpouře arabských Izraelců, kteří tvoří jednu pětinu izraelské populace.

Stát se tak dopouští určitého paradoxu: jeho edukační reformy a podpora umožňuje vzestup vzdělaných izraelských Arabů, kteří se však vlivem nacionalistických politik získávají status druhořadých občanů. To je výbušná kombinace, varují izraelské noviny.