Kdo může do Kotle? Modlit se můžete, ale odděleně. Muži zvlášť, ženy zvlášť, zní z Jeruzaléma

Kdo se může vlastně modlit u Zdi nářků?

Policie uvedla, že u Zdi nářků došlo k velkému „napětí a kletí". Obě skupiny později policie oddělila. Ženy, které si nárokují nosit Tóru, číst z Tóry a být oblečené v náboženských šatech – složené z talitu, tfilinů a kippy – a to u Zdi nářků, později pokračovaly v modlitbách na jižní straně zdi. Na místě, jež zůstává tím nejposvátnějším pro věřící židy celého světa, se v současnosti mohou muži a ženy modlit jen v oddělených částech.

Podle izraelského liberálního listu Ha'arec v současnosti policie střeží Zeď nářků s ohledem na skutečnost, že organizace Neshot HaKotel slaví dnes, na Mezinárodní den žen, 30 let od svého vzniku. Izraelská policie obvinila ženy, že násilné střety samy vyprovokovaly.

Po desítkách let sporů se stát Izrael rozhodl začátkem roku 2018 vybudovat společnou modlitební oblast pro ženy i muže u Zdí nářků. Počátkem roku 2016 se vláda rozhodla, že kromě samostatných oblastí, které oddělují ženy a muže, by měla vzniknout i společná modlitební oblast, kde by měli mát všichni stejná modlitební práva. Kvůli nátlaku ultra-ortodoxních koaličních partnerů byla ale smlouva dlouhodobě odložena.

Smíšená modlitba byla po staletí normou

Smíšená modlitba, při níž se společně modlí muži i ženy, byla ovšem po dlouhá staletí normou, jak připomíná izraelský deník The Times of Israel, myšlenka dělení modlitby mezi muži a ženami na západní zdi poměrně moderní a kvůli různým sociologickým a politickým omezením byla provedena teprve po sjednocení Jeruzaléma po šestidenní válce v roce 1967.

Od poloviny 18. století se fotografie židů, kteří se společně modlí u západní zdi, staly běžnou součástí příbytků a domů napříč západním světem. Dnes je bohatá sbírka fotografií součástí digitálních archivů americké Knihovny Kongresu ve Washingtonu, kde je zobrazeno při modlitbě spousta sefardských i aškenských židů, mužů i žen.

Dějiny jedné zdi, která je místem Nejsvatějším ze všech svatých 

Jak tomu vlastně bylo po celý čas?The Times of Israel přináší stručný přehled dějin tohoto místa, které je „nejsvatějším ze všech svatých míst", kde se střídaly doby i říše, okamžiky vzestupu, nových možností s okamžiky pádu, zániku a nových nadějí. 

Stovky let po zničení Druhého chrámu v 70. letech byly Židé pronásledováni a nakonec jim bylo zakázáno v Jeruzalémě uctívání. Teprve v roce 325, za křesťanské Byzantské říše, byl zákaz zrušen a židům bylo dovoleno modlit se na troskách svého chrámu jednou za rok na Tiš'a be-av (heb.: תשעה באב), což je svátek, který je připomínkou jeho zničení. 

V roce 361 se Židé mohli znovu usadit v Jeruzalémě a v roce 614 zde byli opět znovu přítomni ve významném počtu. Podíleli se na vzpouře ve spojení s Peršany proti byzantskému císaři Herakleitovi. A to se neodpouštělo. Byli masakrováni a vražděni. Důstojného pohřbu se jim dostalo až od roku 630, do té doby byli zabíjeni po stovkách a tisících navracejícími se oddíly a museli prchat z města. Když v roce 638 dobyli Jeruzalém Arabové a poté, poskytli obyvatelům svobodu kultu, a židé se znovu počali usazovat ve městě. 

Pod arabskou vládou se západní zeď stala oblíbeným místem kultu a bývá citováno jako významné mnoha spisovateli a historiografy té doby. Když křižáci obsadili Jeruzalém v roce 1099, většinu židovských obyvatel pozabíjeli. Po křižáckém dobytí města je ale zaznamenána řada „vysoce význačných" návštěvníků, kteří do Svatého města přišli, kteří nám zanechali své vzpomínky a svědectví: byli mezi nimi například básník a filozof Jehuda ha-Levi (1141), lékař a filozof Maimonides (1165) a historiograf Benjamín z Tudely (1173).

Během své pouti do Svaté země, při níž navštívil na 300 měst, si například Benjamin z Tudela v roce 1170 (hebrejsky) napsal: „Před tímto místem je Západní zeď, která je jednou z Nejsvatějších svatých. Toto místo se nazývá Brána Milosrdenství, kam přijdou všichni židé, aby se před zdí modlili na otevřeném dvoře." Poté, co oficiálně muslimský vojevůdce Saladin,zlomil moc křižáků u Hattínu, znovu povolil v roce 1187 usídlení židů v Jeruzalémě. Středověký židovský učenec Nachmanides navštívil Jeruzalém v roce 1267, aby se modlil u Západní zdi, ale údajně se setkal na místě pouze se dvěma židovskými rodinami ve městě.

Pod Osmanskou říší byla znovu židům uložena omezení, a to až do roku 1705, včetně zákazu vytvářet stálé přístavky - nebo dokonce stoly a lavičky - u západní zdi, ačkoli se tam pravidelně vraceli k modlitbě. V roce 1840 napsal velkovezír Pargali Ibrahim paša edikt zakazující židům, aby cestu k západní zdi dláždili . Firman, neboli vyhláška, také nakazovala Židům nemluvit ani se modlit nahlas, ani vést v této oblasti účetnictví. 

Edikt od Ibrahima paši lze vysvětlit malým nárůstem židovského osídlení v polovině 18. století. Nicméně i když byly postaveny nové židovské čtvrti mimo Staré Město, západní zeď zůstala stále pro židovskou modlitbu nejdůležitější. Bavorský geograf Josef Schwarz, který bydlel v Jeruzalémě až do své smrti v roce 1865, napsal v roce 1850, že „široký prostor u [zdi] je často tak hustě naplněný, že zde nemohou všichni plnit současně naplnit svou pobožnost ". 

Během britského mandátu se otázka židovské modlitby u západní zdi objevila s nepokoji v roku 1929, které ustaly až ve chvíli, kdy vznikl Výbor pro západní zeď. Židovský historik a profesor hebrejské literatury Joseph Klausner založil Radu pro Zeď nářků, aby tím formalizoval právo na židovský kult u zdi. Snaha na vytvoření modlitebního rozdělení mezi pohlavími byla rovněž součástí úsilí tohoto výboru," připomíná The Times of Israel.Navzdory jeho úsilí došlo k masivní destrukci a krvavé ztráty na životech v celé Palestině, a samotný Klausnerův dům v Jeruzalémě byl zničen. 

S vypuknutím války o nezávislost v roce 1948 bylo jeruzalémské Staré Město bylo obsazeno jordánskými silami a židé byli zablokováni u západní zdi až do „vykoupení", jak tento okamžik nazývá izraelský list, v šestileté válce v roce 1967. Obrazy západní zdi se staly ikonickou tváří sjednoceného Jeruzaléma a místo získalo národní i náboženskou symboliku. Brzy došlo ke zničení sousední čtvrti – známé od 12. století jako marocká čtvrť – a vydlážděna cesta k dnešnímu náměstí západní zdi.

Převedení autority z rabínů Izraelských obranných sil k ministrovi náboženských záležitostí, byl ukotven v zákoně o ochraně svatých míst z roku 1967, který mimo jiné stanovil: „Svatá místa budou chráněna proti znesvěcení a všem ostatním škodám a proti všem věcem, které mohou zabránit svobodnému přístupu všech náboženství ke svatým místům a jejich pocity z těchto míst."

To, že zeď byla původně určena pro všechny židy - a jiná světová náboženství – bylo stvrzeno prohlášením Zeracha Warhaftiga, tehdejšího ministra náboženských záležitostí, právního myslitele, který podepsal Deklaraci nezávislosti. Asi dva týdny po válce řekl Warhaftig Knessetu, že zákon zajistí, aby lidé všech náboženství a ze všech míst měli volný přístup ke svatým místům.

Současně byla západní zeď rozdělena mezi modlitební oddíl - severně od mostu Mughrabi vedoucí k mešitě Al-Aksá - a jižní část pro výzkum a prezentaci místo, určené pro archeologická zkoumání. Západní zeď se stala hlavním lákadlem pro turisty z důvodů duchovních, ale i nacionalistických důvodů: navštěvují ji židé izraelští, židovská diaspora.

Část vymezená pro modlitbu byla řízena ministerstvem náboženských záležitostí, které po skončení záchranných archeologických a výkopových pracích rychle postavila nízkou bariéru, jež oddělovala mužské a ženské úseky k modlitbě. V roce 1988 byla založena Nadace pro západní zeď, jež spadala pod vládní orgán zřízený ministerstvem náboženství, aby „kultivoval, rozvíjel a zachoval Kotel (západní zeď) a jeho tunely". Současně rostl, při uctívání u západní zdi, i vliv reformních a konzervativních židů. Do konce osmdesátých let došlo k několika případům přerušení modliteb prostřednictvím fyzického násilí a „raket" plevele plných výkalů, které byly házeny především skupinami převážně židů z diaspory. V té době se začalo rozvíjet i hnutí skupiny žen, které se staly později v roce 1988 známými jako Ženy zdi.

Vedle Žen zdi, vzali na vědomí právo modlit se u západní zdi i zástupci reformního a konzervativního židovství, k soudu. Řada vládních výborů zahájila jednání o kompromisu, což vedlo v 90. letech k návrhu na vyčlenění archeologického parku Robinsonova oblouku na místo na „rovnoprávnou modlitbu", ale Ženy zdi a skupina izraelského reformního židovství, se rozhodla, že nebudou pokračovat v jednáních.

Konzervativní hnutí se rovněž dalo do pohybu a od roku 2000 má u Robinsonova oblouku své místo. V roce 2013 Naftali Bennett, ministr náboženských záležitostí, zde vybudoval dočasnou modlitební platformu, která se dnes rovněž používá. Zatímco Ženy zdi pokračovaly v měsíčních modlitebních shromážděních u západní zdi, nadace vybudovala pozvolna modlitební oddělení mezi mužskou a ženskou sekcí, zejména proto, aby zabránila pašování svitků Tóry do ženské části.

Po třech a půl letech jednání mezi Ženami zdi, reformními a konzervativními zástupci proudů židovství, kterých se ujal vedoucím židovské agentury Natan Šaranským, došlo k dohodě s představiteli vlády ke dni 31. ledna 2016, kdy bylo schváleno, že se utvoří mnohem rozšířenější a souvislou oblast pro modlitbu u Robinsonově oblouku. 

Bitva ale neskončila. Hnutí Žen zdi má tak před sebou ještě dlouhou cestu.