Ariel Šaron v kritickém stavu, Izrael už chystá státní pohřeb

Ošetřující lékař Zeev Rothstein na tiskové konferenci na dotaz, zda jde o Šaronovy "poslední dny života", odpověděl: "Osobně si to myslím." Pacientův stav se podle něj "pomalu a postupně zhoršuje", Šaron nicméně nemá v tuto chvíli žádné bolesti a netrpí.

U nemocničního lůžka pětaosmdesátiletého politika jsou neustále jeho dva synové Gilad a Omri, což naznačuje, že rodina se připravuje na nevyhnutelné. Židovský stát již také začal chystat státní pohřeb. Šaron v minulosti uvedl, že by byl rád pohřben na rodinné farmě v Negevské poušti vedle své manželky Lily a nikoli na Herzlově hoře, uvedl list The Jerusalem Post. Na tomto kopci v západní části Jeruzaléma se nachází národní hřbitov, který je místem posledního odpočinku izraelských premiérů, prezidentů a jiných významných židovských vůdců.

Na přípravě pohřbu se bude podílet úřad izraelského premiéra společně s Šaronovými syny. Podle židovských tradic má být zesnulý pohřben nejlépe ještě ten den, kdy dojde k úmrtí, maximálně do 24 hodin. Jak oznámil premiérův mluvčí Mark Negev, tento zvyk bude nejspíš porušen vzhledem k tomu, že státní pohřeb si žádá důkladnější organizaci.

Díky tomuto odkladu budou moci na smuteční ceremoniál případně dorazit i někteří světoví vůdci. Kolik zahraničních politiků dorazí, je podle izraelských médií nejasné i vzhledem k tomu, že letos se již dva velké pohřby konaly - pohřeb bývalého jihoafrického vůdce Nelsona Mandely a bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové.

Šaron: Politik "účel světí prostředky"

Bývalého vojáka Ariela Šarona nikdy moc nezajímalo, kolik lidí ho nenávidí. A že jich nejen na Blízkém východě není málo. Pro kontroverzní postavu izraelské politické scény byla však vždy nejdůležitější bezpečnost Izraele, bez ohledu na další – účel světil prostředky, uvedl server osobnosti.cz.

Rok 1967 byl Šaronovy osobní tragédie. Syn Gur, kterého měl ze svého prvního manželství se ženou Margalit (po její smrti se oženil s její mladší sestrou Lily), nešťastně zemřel na následky zranění, jež si přivodil při hraní s puškou.

Šaron v srpnu 1973 odešel z armády a vstoupil do politické strany Likud. Ani tento odchod však nebyl definitivní. Izrael ho povolal zpět do služby již po čtvrt roce, kdy ho překvapivě napadl Egypt spolu se Sýrií a vypukla již v pořadí čtvrtá izraelsko-arabská válka, nazvaná Jomkippurská. Šaron v ní prokázal značné strategické schopnosti a dostal se se svou divizí i přes Suezský kanál a odřízl tak zásobování egyptských jednotek na Sinaji. Opět se tak ale stalo za neuposlechnutí vrchního velení a Šaron byl postaven před vojenský tribunál. Ten však musel uznat efektivitu jeho jednání. Pro mnoho Izraelců se Šaron stal válečným hrdinou, přesto byl z armády již v únoru 1974 propuštěn.

Po pádu vlády Ehuda Baraka se Šaron dostal do premiérského křesla (2001). Již předtím však svou kontroverzní návštěvou posvátné mešity Al-Aksá, kde prohlásil, že zůstane navždy pod izraelskou kontrolou, rozpoutal druhou vlnu palestinské intifády, která trvala pět let. Někteří Šaronovi kritici upozorňují na to, že i intifádu vyvolal záměrně, aby se pak na veřejnosti mohl prezentovat jako tvrdý a nesmiřitelný vůdce. Každopádně i kdyby neplánovaný, tento efekt Baronův nekompromisní postoj k intifádě měl – získal mu podporu až 80% židovské populace.

Šaron, který byl po dlouhou dobu největším propagátorem osadnictví v Izraeli, také překvapil vyhlášením jednostranného plánu stahování se z pásma Gazy. Tento plán se rozhodně nesetkal s širokou podporou, proti byla především izraelská pravice a také většina seskupení Likud, v jehož čele stál.

V listopadu 2005 se tak Šaron s Likudem definitivně rozešel a založil si vlastní stranu, nazvanou Kadima (Vpřed). Již o měsíc později však Šarona zasáhla mozková mrtvice. Sice se z ní vzpamatoval, ale druhá mrtvice, která následovala 4. ledna 2006, byla mnohem těžší. Šaron po ní zůstal zcela paralyzován a v komatu se podrobil několika složitým operacím.