Británie se chystá na revoluci. Chce napodobit tvrdý dánský azylový model, jak ale ve skutečnosti vypadá?

Od té doby jsou dočasná povolení k pobytu udělována pouze na jeden až dva roky, přičemž už neexistuje žádná záruka získání trvalého víza. K získání trvalého statusu musí uprchlíci plynně ovládat dánštinu a mít několik let zaměstnání na plný úvazek. Michala Clante Bendixen, která vede poradní skupinu Refugees Welcome Denmark, k tomu uvedla, že jde o postoj a pocit dočasného návštěvníka. Člověk neví, jakým směrem se bude jeho budoucnost ubírat, a dokonce i pokuta za rychlou jízdu může posunout udělení trvalého pobytu o mnoho let.

Dánská imigrační politika se dostala do popředí poté, co se ukázalo, že britská labouristická vláda se snaží tento přístup napodobit, aby se Spojené království stalo pro žadatele o azyl méně atraktivní destinací. Navzdory kritice ze strany OSN a organizací pro lidská práva se zdá, že tato omezení, která patří k nejpřísnějším v Evropě, přinesla politikům požadovaný efekt. Zatímco v roce 2014 dorazilo do Dánska celkem 14 792 žadatelů o azyl, přičemž největší počet pocházel ze Sýrie a Eritrey, do roku 2021 se tento počet snížil na 2 099 a v roce 2024 na 2 333. Z téměř 100 000 povolení k pobytu, která byla loni v Dánsku udělena, bylo pouze 1 % zaznamenáno u uprchlíků. Zbylých 99 % zahrnovalo 9 623 uprchlíků z Ukrajiny (kteří jsou kategorizováni zvlášť), migranty z Evropského hospodářského prostoru, sloučení rodin a osoby s pracovními a studijními povoleními.

Kritici však tvrdí, že snížení počtu imigrantů jde na úkor reputace Dánska a jeho hodnot. Naznačují, že začlenění populistických pravicových myšlenek do politiky nominálně středolevé strany narušilo některé ideály, jimiž je Dánsko mezinárodně proslulé. Šéfredaktor deníku Information, Rune Lykkeberg, tvrdí, že argumentem proti tomuto přístupu je vznik extremismu ve středu, čímž mizí silná pozice pro legitimitu lidských práv a ochrany menšin. Když v roce 2019 nastoupila do funkce sociálně demokratická premiérka Mette Frederiksen, jejím cílem bylo snížit počet žadatelů o azyl v Dánsku na nulu.

Cestu pro Frederiksen připravil její předchůdce Lars Løkke Rasmussen, který stál za změnou na dočasná povolení k pobytu v roce 2015. Pod jeho dohledem došlo také k tzv. „paradigm shift“ v roce 2019, sérii pravidel, která zaměřila oficiální úsilí a rétoriku spíše na repatriaci než na integraci. Frederiksen, která je stále ve funkci, těží z nekompromisního přístupu k migraci. Bendixen k tomu říká, že Dánsko praktikuje politiku odstrašování, která má lidi vystrašit, aby si Dánsko nevybrali.

Dánsko bylo pravidelně kritizováno Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky, ale kritiku vyvolaly i mnohé integrační politiky. Nejvíce kontroverzní je tzv. zákon proti „gettům“ (nyní známým jako „paralelní společnosti“), který státu umožňuje zbourat bytové domy v oblastech, kde má alespoň polovina obyvatel „nezápadní“ původ. V únoru dospěl vysoký poradce nejvyššího soudu EU k závěru, že zákon představuje přímou diskriminaci na základě etnického původu.

Kritika však nevedla ke změně politické agendy. Domácí debata se dokonce v poslední době stala extrémnější. Krajně pravicová Dánská lidová strana (DPP), která není ve vládě, ale jejíž podpora roste, volá po „remigraci“ – masové deportaci lidí s přistěhovaleckým původem žijících v Dánsku. Eva Singer z Dánské rady pro uprchlíky uvedla, že protipřistěhovalecké nálady neřídí veřejnost, ale politici, kteří tvrdí, že se řídí populární náladou, jež však pramení z jejich výroků a není založena na faktech.

Vzhledem ke stárnutí populace čelí všechny evropské země, včetně Spojeného království, rostoucímu dilematu. Martin Lidegaard, lídr Sociálně liberální strany a bývalý dánský ministr zahraničí, uvedl, že zemím chybí pracovní síla a lidé kvůli klesající plodnosti. Hospodářství a pracovní trh zoufalé potřebují imigraci. Na druhou stranu existují populistické pravicové strany, které proti ní chtějí bojovat, stejně jako odpor vůči lidem přicházejícím ze zemí s odlišným etnickým původem. Podle Lidegaarda musí všichni chytře vyvážit tyto potřeby.

Lykkeberg popsal způsob, jakým sociální demokraté řeší imigraci, jako součást „dánského modelu“: nesnaží se tzv. populisty spálit, ale ukrást jim jejich oheň. Tím drží tzv. extremisty mimo centrum moci a brání starý politický řád. Kritici tvrdí, že tvrdá politika vlády je často kontradiktorní. Zatímco obce musí uprchlíkům říkat, co mají dělat pro integraci, zároveň jim musí připomínat, jak je jejich pobyt dočasný. Bendixen vnímá dočasný charakter statusu uprchlíka jako „jed pro integraci“, protože lidem nedává čas na změnu jazyka, kariéry a usazení se v nové zemi.