Česko zůstane bez ochrany? Trump chce členům NATO neplnícím závazky sebrat právo na aktivaci článku 5

Trumpova frustrace pramení především z neochoty evropských spojenců vojensky se angažovat v probíhajícím konfliktu v Perském zálivu. Konkrétně mu vadí, že členské země odmítly vyslat své válečné lodě k uvolnění Hormuzského průlivu, který je v současnosti zablokován. Tento postoj vnímá Washington jako nedostatek solidarity v době, kdy USA nesou hlavní tíhu operací.

Podle zdrojů blízkých Bílému domu by země, které nedosáhnou nové pětiprocentní hranice, neměly mít právo hlasovat o budoucích výdajích NATO, o rozšiřování aliance ani o společných misích. Nejdrastičtějším prvkem návrhu je však možnost zmrazení účasti na rozhodování o aktivaci článku 5 o vzájemné obraně, který je základním pilířem celé aliance.

Generální tajemník NATO Mark Rutte potvrdil, že diskuse o navýšení obranných rozpočtů bude hlavním tématem nadcházejícího summitu v Ankaře. Přestože v současnosti již všechny členské státy plní původní dvouprocentní cíl, Trumpova nová laťka je pro většinu Evropy v krátkodobém horizontu prakticky nedosažitelná.

Situace je napjatá zejména ve vztahu k Velké Británii. Londýn sice splňuje hranici 2 %, ale jeho obranné výdaje v poměru k HDP jsou nyní nižší než u třinácti jiných spojenců. Trumpova administrativa neskrývá zklamání z vlády sira Keira Starmera, a to zejména poté, co britský premiér zablokoval USA využívání strategické základny Diego Garcia na Čagoských ostrovech.

Američtí představitelé otevřeně hovoří o tom, že se na Británii již nelze spoléhat jako na nejbližšího partnera. Tento rozkol mezi Washingtonem a Londýnem jen prohlubuje Trumpovo přesvědčení, že aliance v její současné podobě nefunguje. Prezident dokonce pohrozil úplným vystoupením USA z NATO, pokud se přístup Evropy k financování a vojenské podpoře nezmění.

Jako formu nátlaku již Pentagon oznámil záměr přesunout přibližně 750 milionů dolarů z programu na podporu Ukrajiny do vlastních armádních zásob. Trump k tomu poznamenal, že jde o test loajality, a varoval spojence, že si jejich nečinnost v Perském zálivu bude dobře pamatovat. „Nikdy nezapomínejte,“ vzkázal evropským lídrům během zasedání kabinetu.

Kromě diplomatického tlaku zvažuje Trump také fyzické stažení amerických jednotek z Německa. Tento krok, o kterém uvažoval již během svého prvního funkčního období, by znamenal zásadní oslabení americké vojenské přítomnosti v Evropě a mohl by destabilizovat bezpečnostní architekturu celého kontinentu.

Zatímco v Bruselu se o modelu „pay-to-play“ mluví spíše v kuloárech, americký ministr zahraničí Marco Rubio již informoval lídry G7 o dalším postupu v íránském konfliktu. Válka by podle něj měla trvat ještě několik týdnů, což zvyšuje tlak na to, aby se NATO konečně rozhodlo, na čí straně v tomto sporu stojí.

Bílý dům zároveň plánuje posílit své jednotky na Blízkém východě o dalších 10 000 vojáků, podporovaných letkami stíhaček a obrněnými vozidly. Tyto síly by se připojily k tisícům mariňáků a výsadkářů, kteří již v regionu jsou. Sílí spekulace, že se prezident připravuje na rozsáhlou pozemní invazi na ostrov Chark, kde se nachází hlavní íránský terminál pro export ropy.

Změna pravidel hlasování v NATO však vyžaduje konsenzus všech členů, což znamená, že evropské státy mají v rukou nástroj, jak Trumpův plán zablokovat. To však pravděpodobně povede k dalšímu vyostření konfliktu mezi USA a zbytkem aliance, který by mohl skončit jejím faktickým rozpadem nebo americkou izolací.

Všech dvaatřicet členských států NATO přitom poprvé v historii splnilo stanovený cíl a vynaložilo na obranu minimálně 2 % svého hrubého domácího produktu. Výroční zpráva zveřejněná v Bruselu ukazuje, že po dekádě od stanovení tohoto závazku v roce 2014 se společenství konečně dočkalo plošného plnění.

Celkové výdaje na obranu v rámci aliance loni dosáhly závratné částky 1,4 bilionu dolarů. K tomuto nárůstu přispěl i neutuchající tlak amerického prezidenta Donalda Trumpa. Přestože spojenci sáhli hlouběji do kapes, Trump nešetří ostrou kritikou a NATO označuje za „papírového tygra“. Rozladění Bílého domu pramení především z odmítavého postoje spojenců k přímému zapojení do války proti Íránu.

Šéf NATO Mark Rutte ocenil posun v myšlení evropských spojenců a Kanady. Přiznal, že tyto země byly příliš dlouho závislé na vojenské síle Spojených států a nepřebíraly dostatečnou zodpovědnost za vlastní bezpečnost. Nyní se však situace mění, o čemž svědčí i nový ambiciózní plán zvýšit výdaje na obranu až na 5 % HDP do roku 2035.

Při bližším pohledu na „vysvědčení“ jednotlivých zemí však vyvstávají značné rozdíly, upozornil server Politico. Mezi premianty patří především státy sousedící s Ruskem. Polsko s výdaji 4,3 % a Litva se 4 % HDP suverénně vedou celou alianční tabulku. Tyto země vnímají bezpečnostní hrozby bezprostředně a jejich investice tomu plně odpovídají.

V těsném závěsu za nejlepšími se drží Lotyšsko, Estonsko a skandinávské země jako Norsko a Dánsko. Tyto státy si vysloužily pomyslnou jedničku za to, že jejich rozpočty na obranu výrazně převyšují stanovené minimum. Solidní výsledky a známku dvě si odnášejí také Finsko, Řecko či Německo, které se stabilně drží nad hranicí 2,5 %.

Specifickou roli hrají Spojené státy. Přestože na obranu vydávají 3,2 % HDP, což je v absolutních číslech stále nejvíce, jejich procentuální podíl oproti předchozímu roku mírně klesl. To je řadí do malé skupiny zemí, které ve svém úsilí polevily, byť z velmi vysokých hodnot.

Skupina států, které „prolezly“ jen s odřenýma ušima, je poměrně početná. Patří sem například Francie, Velká Británie nebo Slovensko, které se pohybují těsně nad hranicí 2,1 %. Na samé hraně splnění závazku pak balancují země jako Itálie, Belgie, Španělsko nebo Kanada, které loni vydaly přesně požadovaná 2 %.

Nejhůře dopadly země, které sice formálně limit splnily, ale jejich reálné výdaje vykazují sestupnou tendenci. Mezi tyto „záškoláky“ patří Maďarsko a Česká republika. Budapešť loni na obranu vynaložila 2,1 %, resp. o 6 % méně než v roce 2024, což je trend, který u spojenců vyvolává značné znepokojení. 

Nejhůře dopadla Česká republika, která se ocitla pod palbou kritiky zejména ze strany USA kvůli plánovanému snižování výdajů. Praha dosáhla hranice 2 % a její výdaje se meziročně snížily o 0,3 %. Zatímco Maďarsku pod vedením Viktora Orbána se zatím ostřejší výtky vyhýbaly, u České republiky jsou spojenci v hodnocení přísnější.