Éra bezpečnostních záruk skončila. Evropa řeší, jak přežít bez pomoci USA

V očekávání omezené americké role lídři EU již testují bezpečnostní uspořádání vedené Evropou. Klíčová rozhodnutí ohledně Ukrajiny se v současné době řeší v neformální „koalici ochotných“, kterou vedou Spojené království a Francie a jejíž součástí je i Německo. Zároveň evropští politici zkoumají hlubší koordinaci, například prostřednictvím Společné expediční síly (JEF) pod vedením Spojeného království, nebo tlačí na vytvoření silnějšího „evropského pilíře“ uvnitř NATO.

Podle vyjádření vysoce postaveného úředníka pro obranu ze středně velké evropské země pro Politico se rozhovory s Američany o bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu, a co je důležitější, také o článku 5 (závazek kolektivní obrany NATO), staly „trapnými“. Úředník dodal, že nejistota, jak by se USA zachovaly v případě útoku na některý z členských států, je „prostě příliš vysoká“.

Klíčovou otázkou již není, zda Evropa převezme primární odpovědnost za svou obranu, ale kdy se tak stane. Znepokojení vyvolala i absence ministra zahraničí Marca Rubia na nedávném setkání ministrů zahraničí NATO, k níž v historii aliance došlo jen několikrát. Situace se dále zhoršila poté, co jeho náměstek Christopher Landau vyčetl zemím EU, že upřednostňují vlastní obranný průmysl namísto nákupů z USA.

Úsilí o vytvoření nových fór, nezávislých na Washingtonu, získalo na intenzitě po zveřejnění Trumpovy Národní bezpečnostní strategie. Dokument uvádí, že „dny Spojených států podpírajících celý světový řád jako Atlas jsou u konce“. Dále se v něm píše, že bohaté a sofistikované národy musí převzít primární odpovědnost za své regiony. Dokument také naznačuje, že masová migrace proměňuje Evropu a vytváří rozbroje, a pokud bude tento trend pokračovat, kontinent bude do dvaceti let k nepoznání.

V reakci na tyto neustávající útoky se Evropská unie v tichosti snaží zavést nové bezpečnostní záruky pro případ, že se NATO prokáže jako nespolehlivé. Evropský komisař pro obranu Andrius Kubilius uvedl, že klíčovou otázkou je, zda Evropa potřebuje „nějaké další bezpečnostní záruky a institucionální uspořádání“ pro případ, že by článek 5 nebyl implementován, i když zdůraznil, že na článek 5 je nutné vždy spoléhat.

Jedním z právních základů pro takovou záruku by mohl být článek 42.7 Smlouvy o EU o společné obraně, který vznikl po válce v Kosovu. Kubilius, bývalý litevský premiér, by chtěl v nadcházejícím roce upřesnit ustanovení v tomto článku a definovat, jaká opatření by země přijaly k vzájemné obraně.

Podle Rodericha Kiesewettera, bývalého generála německé armády, je Trumpova bezpečnostní strategie „políčkem do tváře“. Kiesewetter uvedl: „Kdo píše o partnerech takovýmto způsobem, nebude je bránit, až to bude skutečně potřeba. Éra 'bezpečnostních záruk' je u konce.“ I německý kancléř Friedrich Merz označil některé části dokumentu za „nepřijatelné“ a potvrdil, že Německo musí být v bezpečnostní politice mnohem nezávislejší na USA.

Velkou výzvou je, jak přejít od rétoriky k činům, protože přijetí kontinentální obrany by znamenalo velké kompromisy v sociálních výdajích, což by mohlo vést až k pádům vlád. Další překážkou jsou institucionální mezery. Vzhledem k tomu, že USA jsou největším partnerem NATO, aliance není místem, kde by bylo možné plánovat post-americkou budoucnost. Uvnitř aliance neexistuje havarijní plán pro NATO bez Spojených států.

Nicméně někteří experti, jako je bývalá mluvčí NATO Oana Lungescu, upozorňují, že ačkoli Evropané poskytují až šedesát procent kapacit v některých oblastech, konkrétně v klíčových oblastech, jako jsou zpravodajství, těžká letecká přeprava a hloubkové údery, USA stále poskytují nepoměrně velký podíl. Tyto mezery by bylo velmi obtížné vyplnit během jednoho nebo dvou let.