Přístup Ameriky k uprchlíkům je nechutný, udeřil historik

Nechutný alibismus

"Pokud vyzbrojujeme syrské rebely, neměli bychom také pomáhat lidem, kteří se jim snaží jít z cesty? Pokud se nám nepodařilo dojednat v Sýrii mír, neměli bychom pomoci lidem, kteří na mír nemohou déle čekat?" ptá se Ignatieff.

"Nejsou to pouze Spojené státy, kdo stále předstírá, že uprchlická katastrofa je evropský problém. Podívejme se na země, které jsou pyšné na to, že představují přístav pro lidi bez domova. Kanada, odkud pocházím? K srpnu přijala pouze 1074 Syřanů. Austrálie? Ne víc než 2200. Brazílie? Ke květnu méně než 2000. Nejhorší jsou ropné státy. Kolik syrských uprchlíků podle posledního sčítání Amnesty International přijaly státy Perského zálivu a Saudská Arábie? Nula. Mnoho z nich po léta dodává do Sýrie zbraně a co udělaly pro to, aby poskytly nový domov těm čtyřem milionům lidí, kteří se snaží utéct? Nic," zuří historik.                 

"Nápor krize dopadl na Turky, Egypťany, Jordánce, Iráčany a Libanonce. Žádosti Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky o finance zůstaly nevyslyšeny. Nával v uprchlických táborech se stal nesnesitelný. Uprchlíci se nyní masově rozhodli, že pokud jim nepomůže mezinárodní společenství, pokud ani Rusko ani Spojené státy nezatlačí na ukončení války, nebudou již déle čekat. Vydali se vlastní cestou. A my se tomu divíme? Vinit Evropu je alibismus a zbytek našich výmluv - například že uprchlíci nemají potřebné dokumenty - je nechutný," míní profesor.    

Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.

"Politické vedení zemí mimo Evropu by mohlo zvrátit paralýzu a vzájemné obviňování uvnitř Evropy. Systém OSN pro registraci uprchlíků je ochromen. Země jako Maďarsko tvrdí, že je samy nemohou všechny přijmout. Jednoznačné řešení pro Kanadu, Austrálii, Spojené státy, Brazílii a další země je oznámit, že jsou ochotné vystal do Budapešti, Athén a dalších velkých vstupních míst pracovní týmy k registraci uprchlíků a zahájit proces jejich přijetí," doporučuje historik.      

"Země by teprve nastavily své kvóty, ale například pro Spojené státy a Kanadu by nejméně 25 tisíc syrských běženců bylo dobrým začátkem. (Nedávný slib Spojených států přijmout 5-8 tisíc syrských uprchlíků v průběhu příštího roku je velmi malý.) Kostely, mešity, komunitní skupiny a rodiny by mohly souhlasit se sponzorováním přesídlených uprchlíků. Nejvíce postižené země - Maďarsko, Řecko, Turecko, Itálie - by přijaly pomoc s nadšením. Jakmile by uvedené státy šly příkladem, další země - včetně mizerných autokratů ve státech Zálivu - by hanba přiměla také se zapojit," myslí si Ignatieff.    

Bůh nám pomáhej před hněvem běženců

"Proč tedy naši vůdci - prezident Obama, premiér Stephen Harper, premiér Tony Abbott a prezidentka Dilma Rousseffová - dělají tak málo? Bojí se, že přesídlení uprchlíci spustí ještě větší exodus a nevědí, jak se jejich týmům podaří vypořádat se s chaosem, který to způsobí. Přesto, schopný management - jasné kvóty pro syrské uprchlíky (především ty s rodinami), zjednodušení procedur a rychlé spuštění vzdušné přepravy - by tyto problémy vyřešil. Především však vůdci nejednají, protože na ně nikdo doma nevytváří tlak. Nyní, vzhledem k srdceryvným fotografiím, doufejme, že tlak vzroste," věří profesor.       

"Jde o vskutku biblický pohyb uprchlíků a vyžaduje globální odpověď. Pokud vlády nepomohou uprchlíkům dostat se ze Sýrie, pašeráci a převaděči tak učiní a počty mrtvých budou růst. Jakmile Evropané zjistí, že jejich demokratičtí přátelé jsou připraveni přijmout svůj podíl, bude pro ně jednodušší přijmout ten svůj. Možná je na čase reformovat konvenci o uprchlících z roku 1951 způsobem, aby všichni, kdo prchají před občanskou válkou, ze zhroucených států a před vražednými milicemi, získali stejnou ochranu jako ti, kdo utíkají před odůvodněnými obavami z perzekuce," doporučuje komentář.

"Vzpomeňme si, že jsem bývali schopní chopit se příležitosti. Moje země, Kanada, v roce 1956 vyslala do Vídně vládního ministra, aby podpořil přijímací centrum, které se ujalo stovek Maďarů a letecky je převezl do Kanady poté, co Sověti rozdrtili maďarské povstání. Zdá se, že Maďaři zapomněli, že oni sami kdysi bývali uprchlíky. Koncem 70. let a počátkem 80. let Kanada, Austrálie, Nový Zéland a Spojené státy přijaly stovky tisíc vietnamských běženců. V obou případech zaznívaly hlasy varující, že toto spustí příval. Stalo se tak - a jak skvělí občané tito Vietnamci a Maďaři jsou," připomíná Ignatieff.    

"Vietnamci a Maďaři prchali před komunismem. Co brání naší lítosti nad Syřany? Jsou bombardováni barelovými bombami v Aleppu svým vlastním režimem, jsou mučeni, unášeni a masakrováni nejrůznějšími džihádisty a opozičními milicemi. Po dlouhé roky žili v uprchlických táborech, čekali až jim tak krutě podvodná fikce zvaná mezinárodní společenství přijde na pomoc. Nyní, když se vydali na cesty, na lodě, na vlaky, všichni naši političtí vůdci dokážou přemýšlet tak akorát o plotech, ostnatých drátech a větších počtech policistů," kritizuje profesor.     

"Co si musí Syřané utáboření na ulici před budapešťským nádražím myslet o celé té naší vznešené rétorice o lidských právech a ochraně uprchlíků? Pokud opět selžeme a neukážeme, že to co říkáme, myslíme vážně, vytvoříme generaci s trvalou nenávistí v srdci. Pokud nás tedy nerozhýbe lítost, mohly by prozíravost a strach. Bůh nám pomáhej, pokud nám tito Syřané neodpustí naší lhostejnost," uzavírá historik.     

EuroZprávy.cz se snaží svým čtenářům nabídnout pohled na události ze široké perspektivy. Našim cílem je nestranné zpravodajství, proto hledáme názory napříč politickým spektrem. Děkujeme za pochopení.