Židé mají v Evropě důvody ke strachu, domnívá se profesor

Úvodem komentáře Harold James poukázal na německou historii, konkrétně na nevydařený demokratický experiment ve dvacátých letech 20. století. Vzestup politického extremismu se tehdy obrátil proti ohroženým menšinám, především Židům a Výmarská republika se stala synonymem selhání státu a společnosti. Dnešní Evropská unie se podle autora svou kombinacíústavní dokonalosti s násilnými a nacionalistickými silami usilujícími o svržení "systému" Výmarské republice do určité míry podobá.

"Současní političtí lídři Francie a Německa dnes antisemitismus odsuzují a činí nápadná gesta solidarity vůči židovskému obyvatelstvu svých zemí. Tato gesta se však zdají být bezmocná," konstatoval James a v té souvislosti poukázal na vrůstající počet útoků na Židy v Evropě:

"Mnoho Židů v řadě evropských zemí, především pak ve Francii, uvažuje o odchodu. Mají pocit, že se jejich vlasti staly příliš nebezpečné. Politický establishment se je snaží uklidnit argumentem, že paralela s rokem 1933 je až příliš přitažená za vlasy."

Autor připouští, že situace zatím natolik alarmující není, a že nejvýraznější současné projevy antisemitismu se od jeho podoby z první poloviny minulého století výrazně liší.

Psali jsme: Antisemitismus v Evropě sílí: Do Izraele letos z Francie emigroval rekordní počet Židů Němečtí Židé chtějí omezit počet běženců. Netolerance je prý součástí arabské kultury Židů je nyní ve světě stejně jako před holokaustem  

Například francouzská pravicová Národní fronta se pod vedením Marine Le Penové distancovala od antisemitských pozic, které zastával její otec Jean-Marie Le Pen, jenž byl souzen za popírání holocaustu. "Dnešní Národní fronta někdy odkazuje na Izrael jako na spojence proti islamismu," upozorni autor a dále konstatoval, že také východoněmecké protiimigrační hnutí Pegida se k Izraeli nestaví nepřátelsky.

Dále autor shrnul historii Výmarského Německa; na počátku existence Výmarské republiky byly politické instituce šikovně navrženy tak, aby byly co nejreprezentativnější. "Němečtí Židé v roce 1920 často zdůrazňovali, že žijí ve více integrující společnosti, než je Francie, která byla stále rozpolcená odkazem Dreyfusovy aféry."Tato mylná představa o německé stabilitě pak trvala až do nástupu Adolfa Hitlera k moci v lednu 1933, již v dubnu stejného roku však nový režim zahájil otevřený bojkot Židů. Mnoho z německých Židů si přitom zpočátku zdráhalo připustit, že by antisemitismus mohl být až natolik nebezpečný.

Dnes nejvíce antisemitských hrozeb přichází od islámského terorismu, především od skupin napojených na Islámský stát. Autor v té souvislosti vzpomenul loňský útok na židovský obchod v Paříži, který se odehrál paralelně s útoky na redakci časopisu Charlie Hebdo či útok na Židovské muzeum v Bruselu. Jakkoliv se jedná o ojedinělé útoky, existuje zde také hrozba ze strany krajně pravicových radikálů evropského původu, kteří často využívají protiizraelské i protiamerické slogany a hlásí se k Hitlerovu odkazu.

Dále autor upozornil na to, že k růstu antisemitismu může přispět také uprchlická krize, díky níž se do Evropy dostává velký počet migrantů z Blízkého východu a severní Afriky. "Antisemitské texty, jako je Mein Kampf a Protokoly sionských mudrců, jsou snadno dostupné v zemích, z nichž migranti přicházejí. Antisemitismus, obvykle spojený se záští vůči Izraeli, je přirozenou složkou společenského a kulturního prostředí lidí, kteří se nyní stěhují do Evropy," poukázal dále autor.

Pro odpůrce rozsáhlého přistěhovalectví se pak nebezpečí nárůstu antisemitismu stává jedním z argumentů. Tito lidé mnohdy podléhají pocitu o nadřazenosti vlastní kultury, což může podle Jamese paradoxně vést k nenávisti vůči všemu cizímu. "Židé se cítí zranitelní na dvou frontách; jednak vůči těm, kteří na ně útočí, a zároveň i tomu, kdo je brání."

Autor připomíná, že klasickou liberální odpovědí na nové hrozby by měly být adekvátní aktivity státu, který má povinnost chránit všechny své občany. Ačkoliv se Angela Merkelová i francouzský premiér Manuel Valls snaží tuto zásadu vytrvale bránit, stále více lidí se ptá, zda je stát skutečně schopný nabídnout svým občanům dostatek bezpečí.

Rostoucí přetíženost policistů byla zřejmá již před přílivem uprchlíků, konstatoval autor a připomenul nešťastné události ze silvestrovské noci, při nichž zločinecké skupiny složené převážně z přistěhovalců z Blízkého východu a severní Afriky okrádaly a sexuálně napadaly v německých městech stovky žen. Tyto incidenty vedly v Německu ke vzniku občanských hlídek, jež jsou v řadě případ složeny ze sympatizantů krajní pravice.

Právě vznik těchto hlídek vrací Německo zpátky do posledních let Výmarské republiky, kdy německé ulice nebyly ovládány policií, nýbrž polovojenskými skupinami, a to z obou pólů politického spektra, tedy jak řad nacistů, tak i příslušníky extrémní levice. K těm se následně přidaly také polovojenské oddíly z politického středu.

První lekce, kterou by si mělo současné Německo z osudu Výmarské republiky vzít, je skutečnost, že je pro stát velmi nebezpečné vzdát se svého právního monopolu na násilí. Jedním z hlavních rysů moderního civilizovaného života je právě to, že si nebereme zákon do svých vlastních rukou. Existence hrozby, ať už skutečné, či domnělé, nicméně vytváří velký tlak na vznik "sebeobranných oddílů".

Druhá, související lekce zase Německu říká, že i zdánlivě protichůdné ideologie se mohou mnohdy snadno spojit. Proto je třeba mít se na pozoru před případným spojením džihádismu s antisemitismem, či naopak protiimigračním populismem s antisemitismem.

"Fixace nebezpečných ideologií činí členy malých skupin zranitelnější. Ti jsou pak ještě ohroženější, pokud jim stát slibuje ochranu, která je ve skutečnosti nedosažitelná. To je důvod, proč jsou Židé v Evropě tolik ustaraní," uzavřel komentář profesor.