Vědci našli tunel svobody, kterým Židé utíkali před nacisty

Po tunelu z Paneriai pátral tým archeologů, geofyziků a historiků z Izraele, Spojených států, Kanady a Litvy, který se současně snažil vyvarovat narušení tamních masových hrobů. Výzkumníci proto použili podobnou elektronickou technologii, jaká se používá při pátrání po ropě či horninách, aby zmapovali 34 metrů dlouhý tunel.

"I na tak temném místě bylo pro lidi velmi důležité mít alespoň jiskřičku naděje. Tunel svědčí o tom, že dokonce i v tak těžkých časech se toužilo žít," řekl izraelský archeolog Jon Seligman.

Na konci války, kdy se nacisté snažili zahladit důkazy o masovém vraždění, byli do ponarského lesa přivezeni židovští a sovětští vězni z koncentračního tábora Stutthof. Museli kopat masové hroby, klást do nich mrtvoly a pak je spálit. Vězni žili ve strachu, že také budou zabiti, jakmile splní úkol. Jeden z vězňů, Isaac Dogim, v hromadě rozkládajících se mrtvol rozpoznal členy vlastní rodiny, včetně své ženy. Tu identifikoval podle medailonku, který ji daroval na svatbě. Dogim poté začal organizovat útěk.

Po nocích, kdy vězni byli hlídáni v jedné z popravčích jam, někteří z nich po tři měsíce tajně hloubili tunel vedoucí na svobodu. Až uprostřed noci 15. dubna 1944 si čtyřicítka vězňů sejmula řetězy a utekla úzkým tunelem. Stráže útěk brzy odhalily a mnoho vězňů zastřelily, avšak jedenácti z nich se podařilo uprchnout do lesa k partyzánům a přežít válku.

Během války se obětí holokaustu stalo téměř 200.000 litevských Židů, více než 96 procent tamní židovské obce. Židé byli vražděni po celé zemi, nejvíce jich však zahynulo v lese u nádraží Ponary (nyní Paneriai) na okraji Vilniusu: podle odhadů asi 70.000 Židů, až 20.000 Poláků a několik tisíc sovětských zajatců. Katy byli hlavně esesáci a litevští kolaboranti.