Jednání o česko-německé deklaraci? Hrozné, co s námi novináři dělali, vzpomíná diplomat

"Byl to zásadní zlom," říká Podivínský k deklaraci, kterou 21. ledna 1997 v Praze podepsali tehdejší český premiér Václav Klaus a německý kancléř Helmut Kohl. "Tlustá čára za minulostí a začátek cesty do budoucna," charakterizuje také dohodu, která podle něj umožnila otázky minulosti odsunout z prvního místa tehdejší česko-německé agendy.

Podobně to vidí i Jindrák, který se na vyjednávání deklarace podílel. "Já bych to určitě hodnotil jako zlom," konstatuje s tím, že deklarace umožnila dát do pohybu procesy, které tehdy byly například kvůli postoji sudetských Němců nebo bavorské vlády premiéra Edmunda Stoibera zablokované.

Podivínský vypichuje také odstavce 2. a 3., v nichž Česko i Německo přijímají svou historickou zodpovědnost.

Celkově je podle Jindráka deklarace v některých ohledech podstatnější než smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992. "Já to beru jako takový strom. Ta smlouva z roku 92 to jsou kořeny, to je ten základ po sametové revoluci, deklarace z roku 97 je kmen a strategický dialog, který teď máme, je vlastně koruna, která by už měla nést ovoce," charakterizuje vztah základních dokumentů zase Podivínský.

Pro Jindráka je zase zásadní, že deklarace a zejména část o neotevírání minulosti už dlouhá léta skutečně funguje. "Musím říct, že až na malé výjimky z jedné nebo druhé strany se to těch 20 let dodržuje," uvedl.

Diplomaté se při jednáních scházeli v Praze, Bonnu i Ženevě a do poslední chvíle se text deklarace snažili utajit před novináři i veřejností.

"Bylo to hrozný ti novináři, co s námi tenkrát dělali," vzpomíná na léta 1995 a 1996 Jindrák, který byl tehdy členem nejužšího vyjednávacího týmu. "Jednou na nás v Černínském paláci číhali a my jsme jednali v hotelu Savoy, což je jen sto metrů odtamtud," popisuje jeden z momentů, kdy se diplomatům podařilo před médii uniknout.

Text deklarace, o níž se začalo vyjednávat v červnu 1995, se nakonec podařilo udržet v utajení až téměř do konce roku 1996. "Myslím, že to přispělo k tomu výsledku, protože, kdybychom to dělali pod tlakem politiků, novinářů a tak dále, tak z toho možná vyšla úplně jiná věc, úplně jiný text," říká Jindrák.

Mohutným kontroverzím ale ani velmi dobré utajení během celkově 11 kol jednání nakonec stejně nezabránilo. Podpis dokumentu provázely tehdy demonstrace odpůrců především ze strany komunistů a sládkovců. Bouřlivá byla také čtyřdenní debata při schvalování dokumentu ve Sněmovně.

"Já si pamatuji, že to bylo velmi vyhrocené," vzpomíná Jindrák. Na české straně k nim patřilo zejména vyjádření lítosti nad utrpením a křivdami, které nevinným lidem způsobilo poválečné vyhánění i nucené vysídlení sudetských Němců. A bez kontroverzí nebyla ani věta o lítosti nad tehdejšími excesy, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami.

Deklarace má podle Jindráka, který nyní pracuje jako poradce premiéra Bohuslava Sobotky, o to větší význam, že v ní obě strany přes odpor části politického spektra, byly schopné dojít ke kompromisu.