V Římské říši existovala kanalizace. Proč najednou ze života lidí zmizela?

Lidé si vyplachovali ústa močí

Ve starém Římě byla moč lákavým artiklem, vláda dokonce na místa, kde se prodávala, uvalila speciální daně. Dokonce existovali lidé, kteří se sbíráním moči živili. Někteří z nich se shromažďovali u veřejných pisoárů, jiní chodili ode dveří ke dveřím s velkou kádí a žádali lidi, aby ji naplnili.

Moč se používala například na praní oblečení. Močí se naplnila vana, do ní se nasypalo oblečení a jeden člověk pak po něm šlapal, aby ho vypral. Čistily se s ní také zuby. V některých oblastech lidé moč používali jako ústní vodu, věřili, že po ní zůstávají zuby bílé.

Sdílení společné houby po velké potřebě

Řím byl plný veřejných toalet a fungovala tu kanalizace – což je něco, co společnost o několik století později vůbec neznala. Důvod, proč tato technologie později neměla úspěch, mohl být prostý – veřejné záchody byly nechutné. Podle archeologů byly jen zřídka – pokud vůbec – čištěné. Byly proto plné parazitů, Římané proto používali na záchodech speciální hřebeny, které měly vyčesat vši. Nejhorší na tom ale bylo, co se stalo, když člověk vykonal potřebu. Každou toaletu sdílely desítky lidí, byla v nich přitom pouze jedna houba na tyči, která se používala k očištění. Sdíleli ji všichni – a ani tato houba nebyla nikdy vyprána.

Toalety mohly explodovat

Toalety skrývaly ještě další smrtelné nebezpečí. Kromě toho, že z toalet mohli vylézat tvorové žijící v kanalizaci a pokousat lidi, představoval problémy metan, který se tu hromadil. Občas byla situace tak špatná, že se vznítil a explodoval. Lidé se dokonce uchylovali k magii, aby se ujistili, že návštěvu toalet přežijí. Na stěnách koupelen archeologové objevili napsaná kouzla, někde se objevovala socha Fortuny, bohyně štěstí, která měla lidi střežit.

Krev gladiátorů byla používána jako krev

Výstřední byla také římská medicína. Několik římských autorů se zmiňuje o tom, že lidé sbírali krev mrtvých válečníků a prodávali ji jako lék. Římané věřili, že krev gladiátora dokáže vyléčit epilepsii. Někteří dokonce údajně pojídali syrová játra gladiátorů. Tato praxe byla natolik populární, že kdy byly gladiátorské zápasy zakázány, zkoušeli to stejné s krví popravených vězňů.

Ženy si nanášeli odumřelé kožní buňky gladiátorů na obličej

Mýdlo nebylo v římských dobách příliš časté, sportovci se čistili tak, že se polili olejem a seškrabali odumřelé buňky speciálním nástrojem – strigilem. Tyto buňky byly vyhozeny – pokud nešlo o buňky gladiátora. Jejich pot a kožní stěry byly ukládány do lahví a prodávány ženám jako afrodiziakum. Často se z nich dělaly krémy na obličej. Ženy si krémem potíraly celé tváře v naději, že díky odumřelým buňkám gladiátorů budou pro muže neodolatelné.

Římané zvraceli, aby mohli pokračovat v jídle

Římané byli velcí požitkáři – a to třeba v jídle. Podle Senecy na hostinách jedli, dokud mohli, a pak se vyzvraceli, aby mohli pokračovat. Kolem stolů kvůli tomu často byly rozmístěny misky speciálně určené na zvratky. V některých domech ale hodující lidé prostě zvraceli přímo na zem. Otroci pak museli všechno uklízet

Vozatajové pili energetický nápoj z kozího trusu

Římané neměli náplasti, ale našli jiný způsob, jak obvázat rány. Podle Plinia staršího lidé v Římě obvazovaly své odřeniny a rány kozím trusem. Plinius napsal, že nejlepší kozí hnůj byl sbírán v průběhu jara a sušil se, ale že čerstvý kozí hnůj „v případě nouze“ také stačí. Římané také používali kozí hnůj jiným způsobem. Vozatajové ho pili na dodání energie. Buď uvařili kozí hnůj v octě nebo jej namletý přidávali do nápojů. Pili ho, když byli vyčerpaní. Podle Plinia nikdo miloval pití kozího trusu více než samotný císař Nero.