Španělská inkvizice? Čarodějnice neupalovali. Má to ale háček

Půdu pro masivnější rozšíření instituce inkvizice připravili již v osmém století Arabové, kteří území dnešního Španělska dobyli. Dlouhá nadvláda a míšení původních a arabských obyvatel bylo formálně ukončeno ke konci 15. století. Tehdy se spojením Aragonského a Kastilského království začalo rodit moderní Španělsko. Původní relativní soulad tří odlišných kultur – židovské, arabské a křesťanské, měl vzít za své. Manželský pár, který za sjednocením Španělska stál, Isabela Kastilská a Ferdinand II. Aragonský, započal s masivním vyháněním Židů a násilnou konverzí vyznavačů islámu.

Čelní představitelé inkvizice byli "bývalí" Židé

Protižidovské nálady však byly ve Španělsku patrné již ve 13. století. Židé byli tehdy donuceni viditelně se označit žlutým pruhem na svých oděvech. Ke konci století dochází také k prvním pogromům na Židy, zejména v oblasti dnešní Sevilly na jihu země. Antisemitismus, který zemi postupně zachvátil, nebyl pouze náboženský, ale také sociální.

Většinu prestižních profesí, jako jsou bankéři nebo správcové majetku, totiž patřili právě jenom Židům. Degradace židovského obyvatelstva pokračovala v již zmíněném 15. století, kdy Židé nemohli vykonávat některá povolání (lékař či kupec), nosit zbraň, získávat šlechtický titul či zaměstnávat křesťany. Postupně se tato opatření začala vztahovat i na příslušníky arabských národů. Mnozí z nich tak raději zvolili cestu konverze ke křesťanství.

Je zajímavostí, že jedním z prvních velkoinkvizitorů byl Tomáš Torquemada, židovský konvertita. Někteří samozřejmě konvertovali jen „naoko“. Paradoxně tato konverze „naoko“ se stala trnem v oku skutečným konvertitům, který nově přijaté křesťanství brali vážně a věřili mu. Z této vrstvy se ostatně vyvinula tehdejší španělská inkvizice.

V roce 1492 byl ve Španělsku vydán edikt, který Židům nařizoval přijmout křesťanství. Pokud by tak neučinili, museli by odejít ze země. Tehdy opustilo zemi téměř 400 tisíc Židů. Iniciátorem opatření byl zejména král Ferdinand II. Aragonský, který stál za zřízením inkvizice. Jedním z motivů krále je dle historiků centralistická snaha – konsolidovat svou říši a upevnit nad ní svou kontrolu.

Inkvizice zasáhla i Araby, 300 tisíc jich muselo odejít

Zakládajícím dokumentem španělské inkvizice je „Sentencia statuto“ z roku 1449, který zakazuje i pokřtěným Židům jisté úřady v církvi a ve státním aparátu. Zřízení inkvizičního tribunálu odsouhlasil na základě buly papež Sixtus IV v roce 1478. Prvními inkvizitory se staly dominikáni Miguel de Morilio a Juan Ruiz de Medina, jejich pravomoci však sahaly pouze nad pokřtěné jedince. Prvním generálním inkvizitorem se stal již výše jmenovaný Tomáš de Torquemada, odvolávací instancí byla tzv. Suprema.

Tvrdost inkvizice byla nejvíce patrná v Barceloně, Zaragoze či Valencii. Stěžují si na ní nejvlivnější a nejmajetnější konvertité, na což reagoval i sám papež. Ten vydal bulu, která inkvizici jako instituci odsuzuje. Právě jmenování konvertity Torquemady však nevoli Říma odstranilo.

„Šéf inkvizice“ spolu se svými spolupracovníky sestavil jakýsi kodex španělské inkvizice o 28 bodech. A jak to vypadalo s muslimskou menšinou? Postupně ubývalo vyznavačů islámu na Iberském poloostrově, na počátku 17. století navíc došlo k vyhnání 300 tisíc Arabů. Inkviziční kodex se samozřejmě týkal i arabských konvertitů.

Trestáni byli homosexuálové a protestantské větve křesťanství

Představitelem španělské inkvizice byl velkoinkvizitor, který je zároveň členem odvolací Supremy. Inkvizice byla zcela autonomní institucí jak v Kastilii, tak Aragonii. Odpovědnost jednotlivých inkvizitorů byla vůči velkoinkvizitorovi a členům tzv. inkviziční rady, formálně na celou mašinerii dohlížel španělský panovník, nejednalo se tedy o čistě církevní instituci, jako spíše o státní. Heretici byli ostatně vydáni až světské autoritě k potrestání.

Inkvizice v jednotlivé provincii sestávala ze dvou inkvizitorů, přísedícího, soudního zřízence a žalobce, součástí byli i služebníci instituce. Inkvizice měla i vlastní strážní složky, které sloužily i jako jednotky udavačské. Často se tak stávalo, že jednotlivá udání přicházela z pomsty, často dokonce ze strany královského dvora. Zajímavostí je, že členství v této stráži bylo považováno za velmi významnou činnost.

Jedním z hlavních nástrojů inkvizice byla tortura, tedy mučení. Ve Španělsku byla při tortuře povinná i přítomnost lékaře, který kontroloval stav vyslýchaného. Dle historiků však Španělsko nevynikalo v této praktice, dokonce prý nevznikaly ani specializované mučírny. Hlavní oblastí, ve které inkvizice působila, byly otázky odpadlictví od víry a zajištění její jednoty.

Mezi delikty, které inkvizice šetřila, však patřila i homosexualita či bigamie. Trestem mohlo být v krajním případě upálení na hranici, které bylo jako jiné tresty vykonáváno veřejně – „autodafé“. Autodafé (doslova "akt víry") bylo velmi často praktikováno zejména v prvních letech fungování inkvizice, často se však obešla bez obětí na životech. Kromě konvertitů byli později trestáni i vyznavači jiných větví křesťanství – rané protestantské větve, inkvizice se stavěla negativně i vůči vlně osvícenství v 18. století.

Čarodějnice Španělé neupalovali

Málokdo ví, že španělská inkvizice nevynikala v pronásledování čarodějnic, většinou byly osoby nařčené z čarodějnictví propuštěny. Kolik životů padlo za oběť inkvizičnímu řádění, je těžké odhadnout, většina dokumentů byla zničena při vpádu Napoleona do Španělska na přelomu 18. a 19. století. Odhady nicméně hovoří o zhruba 10 tisících obětech.

Pro ilustraci si uveďme statistiku o portugalské inkvizici. Ta během dvě stě let vedla kolem 30 tisíc procesů, usmrtila 1 175 osob. Organizace inkvizice byla na tehdejší dobu velice efektivní, což potvrzuje i historik Henry Charles Lee. „Organizace inkvizice byla stejně jednoduchá jako účelná. Nechtěla udivovat okolí svou vnější okázalostí, ale ochromit je terorem,“ píše historik.

Papež Inocence VIII. se stejně jako předchůdce Sixtus IV. snažil o zmírnění jednání inkvizice, vydal dokonce dvě buly, které žádají větší milosrdenství s odpadlíky. Od 16. století mohl papež zasahovat do rozhodnutí odvolací Supremy. Později Bourbonská dynastie vliv papeže omezila.

Reformou prošla inkviziční struktura v 18. století. Na čelní místa instituce se dostávali podprůměrní lidé a význam inkvizice postupně začne klesat. Smrtelnou ránu španělské inkvizici udělila napoleonská vojska. Na krátko ji pak obnovil král Ferdinand VII, po šesti letech ji však musel nátlakem společnosti zrušit.

Želenou pannu používala německá inkvizice

Dekret, který nařizuje úplné zrušení inkvizice, byl vydán až v roce 1834. Španělská inkvizice, ač je považována za jednu z nejkrutějších, byla v porovnání s inkvizicemi v jiných zemích relativně mírná – mučící železná panna nebo drcení prstů se při výsleších využívalo ne ve Španělsku (to využívalo například vodní mučení), ale v Německu a Anglii. Navíc šlo spíše o mocenský nástroj státu, než nástroj zfanatizované církve.